Air Combat vychází ze stejnojmenné hry, kterou Namco distribuovalo do arkádových heren o dva roky dřív. Ale hlavně je zrodem série Ace Combat – jen to ještě není moc poznat.

Sedmnáctka misí je jen lehce propojena strohými brífinky a herně dost monotónní. Až na občasné průlety úzkými kaňony, nad kterými hlídá bystrá protiletecká obrana, nenarazíte na víc než lehce maskované útoky na nejvyšší skóre. Jenže mnohdy jsem se nechal tak strhnout energickým rockovým soundtrackem a uspokojujícím pocitem, když se z nepřítele stane pixelovitá ohnivá koule a na obrazovce problikne tučné BINGO!, že mi jednotvárnost mise došla až na výplatní pásce po skončení mise.

Body nasbírané v misích máte na pořizování nových strojů, včetně tehdy dost moderních hraček jako YF-23 nebo Eurofighter Typhoon. Zaplatit si můžete i vlastního wingmana. Máte sice možnost nastavit jim chování, ale žádná esa nečekejte. V lepším případě dostanete trochu užitečnou návnadu, v horším filutu, který zůstane kroužit nad prvním cílem, zatímco vás pronásleduje roj nakrknutých Sršňů.

Grafika a vykreslování odpovídá době, ale mnohdy dělají dost náročné odhadnout vzdálenost k terénu (vzpomínáte, jak jsem zmiňoval ty mise v těsných kaňonech?). Taky jsem jeden dva letouny zaparkoval na mořském dně po tom, co jsem si při manévrech spletl nebe s vodní hladinou. A jako by si chtěl přisadit, radar zase dělá obtížnější odhad polohy nepřátel. Air Combat ještě nemá rozhlížení a když si hra svévolně mění přiblížení radaru... je to jak nahánět komára před tím, než se rozhodnete přejít na biologické zbraně.

Dřevní gameplay, zábavu na stěží jeden večer a jen málo toho, co dnes sérii definuje – Air Combat už toho prostě moc nenabídne. Kromě fajnového soundtracku, který má šťávu i po letech. V něčem se ten Ace Combat přece jen pozná!