Po sérii indie titulů jsem si říkal, že bych mému PC opět mohl dát trošku záhul a zkusit nějaký ten AAA titul. Je otázkou, zdali se Call of Juarez: Gunslinger dá svým dějem považovat za AAA titul. Spíš bych ho přirovnal k šestákovému románu. Nicméně na rok vzniku se jedná o herní zážitek, který mi šlapal jak hodinky a já si ho tak mohl bez problémů dokonale užít.

Už jsem si zvykl, že když si chci pustit nějaké grafické hody, většinou u toho musím trpět. Čím novější, tím samozřejmě náročnější na grafiku. Zde rok 2013 je, řekl bych, na hraně únosnosti u deset let starého notebooku, ale nakonec jsem docela zíral tím, jak jsem se bavil a vše šlapalo jak hodinky. Hra zřejmě nebude graficky kdoví jak náročná, ale svým až komiksovým zjevem působí neotřele a neskutečně zábavně. To samo sebou podporuje i příběh, který je béčkový až běda. Béčkový je ale záměrně a svým nápadem tu chce evokovat hlavně čirou zábavu. Což se hře daří naprosto dokonale.

To si tak, coby Silas Greaves - lovec desperátů - dorazíte na sklonku svého života do místního saloonu. Objednáte si dvojitou whisky, přisednete si k místním povalečům a začnete se chvástat. To, co ze začátku je chvástání, se ale v průběhu času promítne jako neskutečně napínavé vyprávění v honbě za těmi nejhoršími desperáty Divokého západu 19. století. Nemusím dodávat, že veškeré jeho vyprávění si tu prožijete doslova na svojí kůži. A to včetně občasného vymýšlení, což ze hry dělá zajímavý zážitek, se kterým jsem se ještě nesetkal. Začnete totiž například jednu z misí, která se bude nějak odvíjet, mnohdy dost fantasticky a neuvěřitelně, aby Vám vypravěč po pěti minutách přiznal, že si trošku vymejšlí...a vše začalo na novo. Žánrem je to klasická střílečka. Poláci zde ale perfektně vystihli prostředí Divokého západu. Některé mapy jsou vysloveně hodně vydařené - přestřelky v kaňonech, na střeše právě rozjeté lokomotivy, u domku na poslední skalnaté výspě v okolí nebo samozřejmě i ve městech s kulisami toho nejběžnějšího městečka tehdejší doby. Je tu všechno, co si dokážete se žánrem westernu představit.

Vy, coby hráč ale nejenom klasicky kosíte jednoho nepřítele vedle padlého indiána za sebou. Také podle toho, kam se trefíte (a jak se trefíte) vylepšujete a získáváte nové skilly. K tomu je tu série perfektně vyvedených zbraní nebo třeba dynamit, se kterým obecně byla velká radost. No a na konci každé epizody je nějaký ten epický boss, o kterém jste vždy museli nějak někde slyšet. Žádnej nazdárek ale třeba rovnou Butch Cassidy a Sundance Kid. A s ním si užijete ten správný duel na život a na smrt, kde se snažíte zamířit protivníka a zároveň se pečlivě připravit na včasné vytažení Vašeho koltu. No a když budete opravdu důkladní, tak v běhu hry narazíte na takzvaná zrnka pravdy, které Vám ke každému bossovi řeknou pár zajímavostí a tím z něj udělají živoucí postavu - a ne jen další postavičku, kterou čeká smrt.

Svojí délkou tato hra nijak závratná není, ale cirka 6-7 hodin čistého času jsem se zde v příběhové části vyblbnout dokázal. Ti, co mají za svá léta nahráno, mi jistě dají za pravdu, že u podobných her to po roce 2001 býval sem tam běžný čas. Síla hry je ale i v arkádách, kde si zablbnete střelbou na kdejakého nepřítele, protože i střelba je tu něco, co dokáže na dlouhou dobu samo o sobě zabavit. Během akce si hru můžete zpomalit nebo uhnout kulkám a když už byste nevěděli, co se se sebou, můžete si to všechno zkusit zahrát ještě jednou na obtížnost pravého Divokého západu. Osobně jsem takový masochista nebyl, ale dokážu si představit, že to může být neskutečná tryzna.

Call of Juarez: Gunslinger splnil, co jsem od něj očekával. V atmosférickém prostředí Divokého západu mi zaručil sérii přestřelek, kterou jsem si se samotnými vychytávkami doslova užíval. Herní doba je adekvátní a komiksový přístup k věci je vzhledem k brakovému příběhu doslova hodící se. Co víc dodat, než snad jen to, že už mě za ta léta nepřekvapuje, že nejlepší westernovou atmosféru udělá tým z Evropy, v tomto případě tedy z Polska.