Já stále nenapsal komentář k The Evil Within. Zvláštní. Vlastně ani k jednomu. Ještě zvláštnější. A protože se nudím, a tak vůbec, proč nenapsat pár řádek. Implicitní neskryté spoilery.
O technickém gameplayi hry bylo napsáno už víc než dost. Hra jako střílečka není špatná, ale ani není vyloženě nejlepší pod sluncem. Z toho důvodu má hra zde oranžové hodnocení, a je to zřejmě poměrně zasloužené z pohledu primárního žánru. Tento komentář bude tedy spíše o tom, proč je hra pro mě blízká mému hráčskému srdíčku.
V první řadě je třeba žít, že The Evil Within je noční můra. A to v žádném přeneseném smyslu. Ona to prostě je noční můra, přičemž hra se neobtěžuje vás o tomto faktu informovat. To je požehnání i prokletí. Když jsem hru prvně hrál, byl jsem tím neskutečně unesen, protože sem prostě nevěděl, co se děje a bylo to skvělé. Nebylo to jako hrát hororovou kde tak nějak tušíte, o co jde. Tady jste ztracení v temnotě a nic nedává smysl. Tohle je mimochodem důvod, proč to tolik lidí s hrou vzdalo a ve skutečnosti je to celé tak zamotané, že mnoho hráčů do konce hry nepochopilo, o co jde – a upřímně i já jsem byl v mnoha bodech zmaten a možná stále jsem.
Primární však je, že je to oživlá noční můra. Takové, v které víte, co se děje, ale nemůžete nic dělat. Jde to o úroveň dál než Alan Wake, v kterém taky pracujete s určitými symboly, konkrétně světlem. I zde je vše, co vidíte spíše symbolem. To není skutečná zbraň, ale palebná síla, čistý symbol síly, který můžete použít k útoku jako k obraně. A tak nějak je to se vším. Gel také není gel, je to spíše duševní síla, odhodlání. A tak je to víceméně se vším, co ve hře je. Vše je nějaký symbol pro něco, stačí najít význam s pomocí všech indicií.
Miloval jsem, a stejně ta ve dvojce, zrcadla a Safe Haven. Vážně, v obou hrách jsem pro to žil. Pro mou sestru Tatianu a „Clair de Lune“. Je úžasné, že ve světě čisté temnoty může být prostě něco, co ve vás vzbuzuje naději. Musí být, protože jakou má jinak cenu pokračovat? A zde vlastně žijete pro ty okamžiky praskající zrcadla a Debussyho. Tatiana je mimochodem další nádherný symbol, zcela nevysvětlený až do druhého dílu.
The Evil Within má ve skutečnosti naprosto brilantní příběh. Bohužel ukrytý, jak jsem už trochu naznačil. Tak moc ukrytý, že většina hráčů nebude mít chuť ho luštit. Vše ale dává smysl. Věřte mi. Vše do poslední molekuly této hry dává smysl, a co nedává, tak dávat nemusí. Chaos a mind blow je součástí té hry, nikoliv chyba. Noční můra. Horečnatý sen. Krev, vnitřnosti, temnota. Zlo. Zlo uvnitř.
Na konec se přikláním k závěru SilentWolfa. Je to kvalitní horror, a ostatní je pro mě spíše podružné. Ano, technický gameplay je horší, grafická optimalizace je horror sám o sobě, a občas máte chuť rozbít zrcadlo (hehe, rozbít zrcadlo, chápeš? Ehm…). Ale z toho atmosférického hlediska je bomba.
Nejlepší je, že The Evil Within 2 většinu chyb odstranil a díky tomu je to ještě lepší hra. K dalšímu komentáři se snad ještě dostanu.
O technickém gameplayi hry bylo napsáno už víc než dost. Hra jako střílečka není špatná, ale ani není vyloženě nejlepší pod sluncem. Z toho důvodu má hra zde oranžové hodnocení, a je to zřejmě poměrně zasloužené z pohledu primárního žánru. Tento komentář bude tedy spíše o tom, proč je hra pro mě blízká mému hráčskému srdíčku.
V první řadě je třeba žít, že The Evil Within je noční můra. A to v žádném přeneseném smyslu. Ona to prostě je noční můra, přičemž hra se neobtěžuje vás o tomto faktu informovat. To je požehnání i prokletí. Když jsem hru prvně hrál, byl jsem tím neskutečně unesen, protože sem prostě nevěděl, co se děje a bylo to skvělé. Nebylo to jako hrát hororovou kde tak nějak tušíte, o co jde. Tady jste ztracení v temnotě a nic nedává smysl. Tohle je mimochodem důvod, proč to tolik lidí s hrou vzdalo a ve skutečnosti je to celé tak zamotané, že mnoho hráčů do konce hry nepochopilo, o co jde – a upřímně i já jsem byl v mnoha bodech zmaten a možná stále jsem.
Primární však je, že je to oživlá noční můra. Takové, v které víte, co se děje, ale nemůžete nic dělat. Jde to o úroveň dál než Alan Wake, v kterém taky pracujete s určitými symboly, konkrétně světlem. I zde je vše, co vidíte spíše symbolem. To není skutečná zbraň, ale palebná síla, čistý symbol síly, který můžete použít k útoku jako k obraně. A tak nějak je to se vším. Gel také není gel, je to spíše duševní síla, odhodlání. A tak je to víceméně se vším, co ve hře je. Vše je nějaký symbol pro něco, stačí najít význam s pomocí všech indicií.
Miloval jsem, a stejně ta ve dvojce, zrcadla a Safe Haven. Vážně, v obou hrách jsem pro to žil. Pro mou sestru Tatianu a „Clair de Lune“. Je úžasné, že ve světě čisté temnoty může být prostě něco, co ve vás vzbuzuje naději. Musí být, protože jakou má jinak cenu pokračovat? A zde vlastně žijete pro ty okamžiky praskající zrcadla a Debussyho. Tatiana je mimochodem další nádherný symbol, zcela nevysvětlený až do druhého dílu.
The Evil Within má ve skutečnosti naprosto brilantní příběh. Bohužel ukrytý, jak jsem už trochu naznačil. Tak moc ukrytý, že většina hráčů nebude mít chuť ho luštit. Vše ale dává smysl. Věřte mi. Vše do poslední molekuly této hry dává smysl, a co nedává, tak dávat nemusí. Chaos a mind blow je součástí té hry, nikoliv chyba. Noční můra. Horečnatý sen. Krev, vnitřnosti, temnota. Zlo. Zlo uvnitř.
Na konec se přikláním k závěru SilentWolfa. Je to kvalitní horror, a ostatní je pro mě spíše podružné. Ano, technický gameplay je horší, grafická optimalizace je horror sám o sobě, a občas máte chuť rozbít zrcadlo (hehe, rozbít zrcadlo, chápeš? Ehm…). Ale z toho atmosférického hlediska je bomba.
Nejlepší je, že The Evil Within 2 většinu chyb odstranil a díky tomu je to ještě lepší hra. K dalšímu komentáři se snad ještě dostanu.
IMMORTALITY