Neverhood je legenda, a i když nepatří mezi mé nejoblíbenější adventury, jeho pokračování, které vzniklo téměř dvacet let po něm, mě vcelku lákalo. Hodnocení mě sice trochu odrazovalo, ale přesto jsem se rozhodl hru vyzkoušet.

Zpočátku vypadá všechno skvěle, intro je boží a pohled z okna první místnosti také, a to dokonce opakovaně. Příšera se pak už ale neukáže, humor ustoupí do pozadí a až na občasné záchvěvy a mravenčí prezidenty se jmény Thomas Jeffersant, Abrahant Lincoln a Theodore Roosevelant se už neobjeví. Jeden logický problém střídá druhý a po splnění všech v dané budově dochází k přesunu známým vozítkem do další, a tak stále dokola.

Nenarazil jsem snad na žádný větší zásek, což jsem uvítal, bohužel kvůli tomu rychlému tempu, které si hra drží po celou dobu, přišel konec daleko rychleji, než jsem očekával. Z postav, kterých se ve hře za tak krátkou dobu moc nemihlo, jsem si nejvíce oblíbil hlavního hrdinu Tommynauta a mimino P. Otravný pes Beak-Beak mi naopak spíše lezl na nervy a prapodivné a téměř na chlup stejné pasáže v jeho podání mě vůbec nebavily.

Hudba už není tak skvělá, jako v předchůdci, asi Terry Scott Taylor při její tvorbě spořádal méně modelíny. Stále však má něco do sebe. Že v moderní adventuře nefunguje dvojklik na rychlé opuštění lokace bych ještě bral, autoři nějakým způsobem museli natáhnout herní dobu, a přesto to není žádný zázrak, že mi ale i po tolika letech od vydání a několika opravách občas vypadnou titulky nebo zvuk, jsem nečekal. Hrát se to dá, ale jestli někdy bude nějaké příště, tak bych prosil lepší zpracování s delší herní dobou.