Zásadní otázka, kterou si pokládá většina videoherního světa je, jestli je BioShock umění, či nikoliv. Osobně se přikláním spíše na stranu umění, ale pár věcí mi dojem z dokonalého uměleckéhó díla kazí.
Hlavně mluvím o úkolech typu: Posbírej 6 kousků tohohle a 5 kousků támhletoho, to dej dohromady a něco ti vznikne. Hra by se bez toho určitě obešla a takovéhle umělé natahování nepotřebuje, jenom to zbytečně frustruje.

Naopak jako střílečkami moc neprotřelého člověka mě potěšili vitachambers - kámen úrazu pro spousty hráčů, pro mně boží požehnání. Náboji se to v Rapture obecně moc nehemží a když už jste na suchu většinou vám plazmidy pomůžou jen minimálně a při soubojích s Big Daddym jsou vitachambers k nezaplacení.

Hlavní deviza hry - a sice příběh, je pro mně srovnatelný s kvalitní knihou, či filmem, rozšířený o ten prvek, že do děje v omezené míře zasahujete. Není to žádný freeform a autoři Vás poměrně hodně omezují ve volběCož je samozřejmě logické vzhledem k "Would you kindly" problému, ale já s tím problém nemám, naopak. Čím je hra otevřenější, tím je těžší vytvořit kvalitní a intenzivní příběh.
Další poměrně diskutovaný problém jsou audiodeníky. Spousta lidí si stěžuje, že slibný příběh je zabit tím, že se ho dovídáme v podstatě celý zkrz audiodeníky, ale já se ptám - jak jinak by jste chtěli ten příběh zpracovat? V Rapture zuří válka, většina lidí je mrtvá, či šílená a ti Vám ten příběh na postýlkou vyprávět nebudou.

Ať už je BioShock umění či ne, je to vyjímečná věc a nikdo by si neměl dovolit jí minout. A pokud se avizovaný film podle BioShocku povede, má u mně na poličce rezervováno to nejčestnější místo.