Po Lotus III: The Ultimate Challenge druhá závodní hra, ke které jsem se kdy dostal. Tedy zároveň s téměř identickým kláním motocyklů pod názvem The Cycles: International Grand Prix Racing. Tyto dvě stařešiny herního průmyslu jsou si navzájem tak moc podobné, že tento komentář věnuji oběma a nemusím tak psát zbytečně to samé dvakrát dokola s rozdílem, že u jedné jsou hlavním tahákem formule a u druhé zase motorky.
Celá tato paráda začíná úvodním logem vývojáře Accolade, kteréhož jsme si s kamarádem jako malí přejmenovali na lépe zapamatovatelný Čokoláde. Na hlavní obrazovce se dostáváme k výběru herního módu v podobě Practice, Single Race a Championship Circuit, nastavení obtížnosti, jména a počtu kol. Toť vše, žádná věda. Poté se posouváme na další obrazovku, na které chytře zvolíme jeden z tří závodních strojů, následuje ještě jednoduchá obrazovka s nabídkou okruhů a tím se dostáváme na startovní čáru. Po světelném odpočtu s typickou zvukovou kulisou "Tu-Tu-Pííp" vyrážíme kupředu a od této chvíle až do konce je hra už jen pořád stejná. Plyn, brzda, vlevo, plyn, brzda, plyn, rovně v aranžmá kostičkované grafiky a šílených blasterovských pazvuků.
Velmi velmi jednoduchý herní model mě jako caparta sledujícího Velké ceny celkem bavil, dnes už bych u něčeho tak šíleného nevydržel ani deset minut. Ono i psát tento komentář je pro mě celkem za trest, protože hra disponuje tak malým obsahem, že už ani nevím, co bych ještě vypíchl. Napadají mě akorát solidně zpracované zastávky v boxech. Obě zmíněné hry hodnotím stejně, ale pravděpodobně asi ne úplně férově. Přeci jen, v roce 1988 jsem ještě ani nebyl na světe. 70%.
Celá tato paráda začíná úvodním logem vývojáře Accolade, kteréhož jsme si s kamarádem jako malí přejmenovali na lépe zapamatovatelný Čokoláde. Na hlavní obrazovce se dostáváme k výběru herního módu v podobě Practice, Single Race a Championship Circuit, nastavení obtížnosti, jména a počtu kol. Toť vše, žádná věda. Poté se posouváme na další obrazovku, na které chytře zvolíme jeden z tří závodních strojů, následuje ještě jednoduchá obrazovka s nabídkou okruhů a tím se dostáváme na startovní čáru. Po světelném odpočtu s typickou zvukovou kulisou "Tu-Tu-Pííp" vyrážíme kupředu a od této chvíle až do konce je hra už jen pořád stejná. Plyn, brzda, vlevo, plyn, brzda, plyn, rovně v aranžmá kostičkované grafiky a šílených blasterovských pazvuků.
Velmi velmi jednoduchý herní model mě jako caparta sledujícího Velké ceny celkem bavil, dnes už bych u něčeho tak šíleného nevydržel ani deset minut. Ono i psát tento komentář je pro mě celkem za trest, protože hra disponuje tak malým obsahem, že už ani nevím, co bych ještě vypíchl. Napadají mě akorát solidně zpracované zastávky v boxech. Obě zmíněné hry hodnotím stejně, ale pravděpodobně asi ne úplně férově. Přeci jen, v roce 1988 jsem ještě ani nebyl na světe. 70%.
