Je vidět, jak je nostalgie mocná čarodějka, protože Manic Karts rozhodně nepatří k těm lepším hrám. Je veskrze (pod)průměrná a to jak obsahem, tak prezentací. Herní možnosti jsou pouze závod na jedné trati a pak tři šampionáty. Motokáry jsou ve verzích 100, 150 a 250ccm a pak už se odlišují jen barvou.

Tratí je celkem 16, ale jsou tak krátké, že čtyřkolový závod jde dokončit pod minutu. Je sice možné si kol nastavit až 40, ale to hraničí s masochismem. Kromě toho jsou taky poměrně nepřehledné, takže občas je umění vykoumat, kudy vlastně jet.

V šampionátech je pak mezi závody možné motokáru vylepšit (pneumatiky, výkon, nitro...) nebo podplatit komisaře, aby vám naskákal vyšší bodový příděl. Férovka :-) A to je tak jediné osvěžení. Vzhledem k těm kraťounkým tratím a poměrně snadné obtížnosti lze komplet celou hru profrčet za 2-3 hodiny.

I když hra tvrdí, že podporuje SVGA (tedy rozlišení 800x600), tak to nějakým způsobem dovedně maskuje. Půl obrazovky zabírá hrozivě pixelovatý jezdec s motokárou a pozadí je zubatější než Duane Dibbley. Prostředí samotné je v podstatě krychle, občas jen lacině rozdělená příčkami, občas to vypadá jako okruh.

Pořád jen nadávám, tak proč tedy 50%? To je právě ta nostalgická mrška. O hře bych se asi nikdy nedozvěděl, že existuje, kdybych si v roce 1996 nekoupil album Scooteru - Our Happy Hardcore, kde se kromě skladeb a nějakého toho interaktivního obsahu nacházelo i demo této hry. S jedinou tratí (Londýn) a hudebně tématicky podbarvené skladbou Back In The UK. Takže nahráno do zblbnutí :-) A koneckonců, hra se zase tak špatně nehraje, jen nemá tu schopnost zaujmout tak, aby u ní člověk vydržel déle, než pár minut.