Bodově:
- Collectibles. V ostatních hrách mě prudí, když mám zastřelit 200 holubů, jenom abych měl splněno. Tady jsem poctivě sbíral a četl každý kousek dokumentu, protože očividně si někdo dal sakra práci s budováním herního světa a já mu to fakt žral. (Taky díky tomu, že na Control přímo/nepřímo napojili svět mého milovaného Alana Wakea)
- "Hlavní" příběh byl dejme tomu oukej. Žádná velká překvapení. Prostě se tak nějak prootevíráte zprvu neprůchozím nekonečným barákem, aby jste našli bratra a porazili záporáka. Cestou potkáte pár nevyčnívajících charakterů (až na uklízeče, ten je super!), kteří vám odemykají dveře / řeknou kam dál. Naopak "vedlejší" příběh, to jest již zmíněné objevování světa skrz collectibles, je paráda. Sice to znamená, že vás hra pošle zpátky vystřílet pár nepřátel anebo bitku s minibossem, ale stejně se těšíte na to, až dojdete k ledničce, o které jste se předtím dozvěděli, že zabíjí, když se na ní nikdo nekouká.
- Grafika a prostředí. Všechno vypadá velmi hezky. Prostředí je rozdělené na několik stylově odlišných pater. To si teda mysleli tvůrci. Já, pokud jsem neprocházel zrovna kolem nějaké dominanty daného patra, tak jsem absolutně neměl ponětí, kde se nacházím. Což je s backtrackingem a nepoužitelnou mapou celkem problém. Jako chápu, že ve vládní budově má být spousta kanceláří. Dokonce oceňuju, že kanceláře nejsou copy&paste, ale pokaždé nějakým způsobem trošku jiné. Bohužel jen trošku a je jich ke konci strašně moc. Na druhou stranu některé scenerie jsou opravdu lahoda pro oči (astrální sféra, central research). A to i po jejich roztřískání...
- Destrukce. Líbilo se mi dávkování. V úvodu jste bez schopností a celkem lehko zabitelní, takže je opravdu lepší lítat kolem jako veverka s pistolí na speedu od jedné schovky k druhé. Během toho věci padají ze stolů, papíry lítají vzduchem, sklo se tříští, kusy zdi upadávají a dalších 50 particle efektů efektuje. Člověku je líto, že Max Payne má teď Rockstar. Poté přijde vylepšování pistole na samopal/brokovnici/sniperku/raketomet a je to ještě lepší. A pak přijde telekineze. Musím se přiznat, že když jsem poprvé vyhrál souboj tak, že jsem trhal zdi a házel celé stoly po nepřátelích, tak jsem se cítil jako strašný badass. A to jsem ještě neuměl ani lítat. Později už jste tak mocní, že každá místnost po přestřelce vypadá, jako by jí prolítlo tornádo a je to sakra zadostiučiňující pohled.
- Nepřátelé. Nejsou nijak zvlášť chytří, ale občas, když se člověku dostanou do zad, je hned po srandě. Jsou i vcelku rozmanití. Střílecí šmejdi, silní střílecí šmejdi, střílecí šmejdi se štítem, bouchací kamikaze šmejdi, lítající bouchací kamikaze šmejdi, zkurvení zasrani s levitací A telekinezí, minibossové a pár dalších. Minibossové většinou fungují tak, že musíte střílet do slabého místa, pak si zavolají posily, zase střílet do místa... klasika
- Checkpointy. Jedna z mála věcí, co mě vysloveně srala. Jsem trošku n00b, tak jsem měl problém zabít jednoho bosse. Takže očekávám, že nebudu muset dojít přes 3 místnosti s náhodně respawnujícími se nepřáteli, zpátky do arény, kde po minutě zařvu a budu muset jít celou cestu znova.
- Backtracking a fetch questy. Na několik vedlejších questů jsem se vyprdl, protože jsem díky prostředí a mapě bloudil tak dlouho, až mě to přestalo bavit. U jiných jsem byl zpruzený, jak jsou blbě popsané. Příklad: Quest "Zbav se plísně" akorát označí na mapě prostor, kde by plíseň měla být. Po probloudění se do správné lokace zjistíme, že je vpodstatě celá pokrytá plísní, ale střílení do ní nic nedělá. Až poté, co jsem ze vzteku začal demolovat celou úroveň, jsem zjistil, že po mě chtějí rozstřelit takový lehce nazelenalý chuchel, který vypadá úplně stejně, jako zbytek zaplísnění. A ne jeden, ale šest chuchlů! Pruda.
Závěrem: I přes několik velmi prudérních herně designových rozhodnutí je Control solidní hra s Lynchovsky tajemnou atmosférou, parádními souboji a promakaným světem - takže by si jí měl člověk alespoň jednou zahrát. :)
- Collectibles. V ostatních hrách mě prudí, když mám zastřelit 200 holubů, jenom abych měl splněno. Tady jsem poctivě sbíral a četl každý kousek dokumentu, protože očividně si někdo dal sakra práci s budováním herního světa a já mu to fakt žral. (Taky díky tomu, že na Control přímo/nepřímo napojili svět mého milovaného Alana Wakea)
- "Hlavní" příběh byl dejme tomu oukej. Žádná velká překvapení. Prostě se tak nějak prootevíráte zprvu neprůchozím nekonečným barákem, aby jste našli bratra a porazili záporáka. Cestou potkáte pár nevyčnívajících charakterů (až na uklízeče, ten je super!), kteří vám odemykají dveře / řeknou kam dál. Naopak "vedlejší" příběh, to jest již zmíněné objevování světa skrz collectibles, je paráda. Sice to znamená, že vás hra pošle zpátky vystřílet pár nepřátel anebo bitku s minibossem, ale stejně se těšíte na to, až dojdete k ledničce, o které jste se předtím dozvěděli, že zabíjí, když se na ní nikdo nekouká.
- Grafika a prostředí. Všechno vypadá velmi hezky. Prostředí je rozdělené na několik stylově odlišných pater. To si teda mysleli tvůrci. Já, pokud jsem neprocházel zrovna kolem nějaké dominanty daného patra, tak jsem absolutně neměl ponětí, kde se nacházím. Což je s backtrackingem a nepoužitelnou mapou celkem problém. Jako chápu, že ve vládní budově má být spousta kanceláří. Dokonce oceňuju, že kanceláře nejsou copy&paste, ale pokaždé nějakým způsobem trošku jiné. Bohužel jen trošku a je jich ke konci strašně moc. Na druhou stranu některé scenerie jsou opravdu lahoda pro oči (astrální sféra, central research). A to i po jejich roztřískání...
- Destrukce. Líbilo se mi dávkování. V úvodu jste bez schopností a celkem lehko zabitelní, takže je opravdu lepší lítat kolem jako veverka s pistolí na speedu od jedné schovky k druhé. Během toho věci padají ze stolů, papíry lítají vzduchem, sklo se tříští, kusy zdi upadávají a dalších 50 particle efektů efektuje. Člověku je líto, že Max Payne má teď Rockstar. Poté přijde vylepšování pistole na samopal/brokovnici/sniperku/raketomet a je to ještě lepší. A pak přijde telekineze. Musím se přiznat, že když jsem poprvé vyhrál souboj tak, že jsem trhal zdi a házel celé stoly po nepřátelích, tak jsem se cítil jako strašný badass. A to jsem ještě neuměl ani lítat. Později už jste tak mocní, že každá místnost po přestřelce vypadá, jako by jí prolítlo tornádo a je to sakra zadostiučiňující pohled.
- Nepřátelé. Nejsou nijak zvlášť chytří, ale občas, když se člověku dostanou do zad, je hned po srandě. Jsou i vcelku rozmanití. Střílecí šmejdi, silní střílecí šmejdi, střílecí šmejdi se štítem, bouchací kamikaze šmejdi, lítající bouchací kamikaze šmejdi, zkurvení zasrani s levitací A telekinezí, minibossové a pár dalších. Minibossové většinou fungují tak, že musíte střílet do slabého místa, pak si zavolají posily, zase střílet do místa... klasika
- Checkpointy. Jedna z mála věcí, co mě vysloveně srala. Jsem trošku n00b, tak jsem měl problém zabít jednoho bosse. Takže očekávám, že nebudu muset dojít přes 3 místnosti s náhodně respawnujícími se nepřáteli, zpátky do arény, kde po minutě zařvu a budu muset jít celou cestu znova.
- Backtracking a fetch questy. Na několik vedlejších questů jsem se vyprdl, protože jsem díky prostředí a mapě bloudil tak dlouho, až mě to přestalo bavit. U jiných jsem byl zpruzený, jak jsou blbě popsané. Příklad: Quest "Zbav se plísně" akorát označí na mapě prostor, kde by plíseň měla být. Po probloudění se do správné lokace zjistíme, že je vpodstatě celá pokrytá plísní, ale střílení do ní nic nedělá. Až poté, co jsem ze vzteku začal demolovat celou úroveň, jsem zjistil, že po mě chtějí rozstřelit takový lehce nazelenalý chuchel, který vypadá úplně stejně, jako zbytek zaplísnění. A ne jeden, ale šest chuchlů! Pruda.
Závěrem: I přes několik velmi prudérních herně designových rozhodnutí je Control solidní hra s Lynchovsky tajemnou atmosférou, parádními souboji a promakaným světem - takže by si jí měl člověk alespoň jednou zahrát. :)
Planet of Lana