Je libo nepříčetně klišé horůrek s naprosto rozbitým tempem, postavami, které jsou všechny na přesdržku, trapnými lekačkami, s monstrózně ohavným ovládáním, pod pokrývkou neotřelé indonéské mytologie? Enter Man of Medan.

Until Dawn byla oslava těch nej hororových stereotypů, jakož taková měla výbornou strukturu, vytříbenou dějovou gradaci, a okamžitý punc kultovní klasiky. Man of Medan působí jako...mladší invalidní sourozenec UD, který se mermomocí snaží dosáhnout stejných vrcholů, ale ve skrytu duše si uvědomuje, že coby kryplbráška se nanejvýš doškrábe do UDovo stínu. Hratelnostně více méně stejný, ale bez oné pečlivé, dlouhá léta študované struktuře a gradace, absolutně pamětinehodný. Jinými slovy takhle nějak by vypadal Until Dawn, kdyby i jej tvořili bez lásky a péče. A kdyby byl dvakrát kratší.

Sama o sobě neškodná jednohubka, kterou si za týden nebudu moc pamatovat, ale taky naprostá kariérní regrese, která bije do očí o to víc, páč tu Masiváci sebe sami kopírují až hanba, jak kdyby snad už zapomněli, jak vysoko svým vlastním dílem kdysi nasadili pro podobnou tvorbu laťku. Věřím, že v koopu to může být prča, ale pokud jste herní lounr jako já, radši hledejte jinde.