Druhý Jazz Jackrabbit přinesl řadu změn, které mě osobně nadchly. Byl mi umožněn výběr mezi dvěma hratelnými postavami, a to zeleným Jazzem a jeho šíleným červeným bratříčkem Spazem, navíc s datadiskem přibyla ještě žlutá sestra Lori. Obtížnosti se naopak oproti původním čtyřem smrskly na tři, kdy Hard v podstatě plní funkci Turbo, pohled na jednotlivé levely je oddálený, což mi hodně vyhovovalo, protože už jsem neztrácel život tím, že jsem někam neviděl, ale pouze vlastní nešikovností a hodně důležitou novinkou je i přepracovaný systém ukládání.
Nově lze ukládat kdekoli a při nahrání pozice neztratím ani zbraně, ale ani nastřádané životy, čehož jsem využíval hlavně před bossy. V jedničce totiž měli bossové samostatný level, ale tady jsou součástí těch normálních a při smrti se musí opakovat celá část od posledního záchytného bodu. Poslední dva bossové byli na můj vkus až moc drsní, ale když jsem přišel na tu správnou taktiku, dali se zvládnout.
Před lety jsem určitě hrál za Jazze, ale jelikož jsem nedávno dohrál jedničku, zvolil jsem Spaze a dobře jsem udělal. Pominu, že při nečinnosti se Spaz okolo sebe ohání svým jazykem, nebo spolkne ptáčka, který mu sedne na prst, ale nemohu pominout dvojitý skok, který se mi častokrát náramně hodil a na některé plošinky bych se bez něj asi neměl šanci dostat, což jsem poznal ve chvílích, kdy došlo ke chvilkovému prohození obou bratrů a hratelnost byla najednou úplně jiná.
Hudba se podobá té z prvního dílu, což je dobře vzhledem ke kvalitám původních skladeb. Zbraní je skoro dvakrát více a likvidace želv je tak ještě zábavnější. Multiplayer jsem nezkoušel, ale věřím, že se povedl a určitě přinesl trochu oživení hratelnosti. Místo tajných a bonusových levelů tu jsou tajná místa dostupná za nasbírané mince, což mi přišlo fajn.
Stejně jako u jedničky se i zde po čase dostaví stereotyp, i když ne v takové míře, protože se tvůrci snažili, aby jednotlivé levely byly hodně rozmanité. Třetí díl nikdy oficiálně nevyšel, což mi nevadí, protože stejně mám u plošinovek radši 2D nebo 2,5D zobrazení, než plánované 3D, které jsem si v některých bonusových úrovních vyzkoušel už v prvním díle.
Nově lze ukládat kdekoli a při nahrání pozice neztratím ani zbraně, ale ani nastřádané životy, čehož jsem využíval hlavně před bossy. V jedničce totiž měli bossové samostatný level, ale tady jsou součástí těch normálních a při smrti se musí opakovat celá část od posledního záchytného bodu. Poslední dva bossové byli na můj vkus až moc drsní, ale když jsem přišel na tu správnou taktiku, dali se zvládnout.
Před lety jsem určitě hrál za Jazze, ale jelikož jsem nedávno dohrál jedničku, zvolil jsem Spaze a dobře jsem udělal. Pominu, že při nečinnosti se Spaz okolo sebe ohání svým jazykem, nebo spolkne ptáčka, který mu sedne na prst, ale nemohu pominout dvojitý skok, který se mi častokrát náramně hodil a na některé plošinky bych se bez něj asi neměl šanci dostat, což jsem poznal ve chvílích, kdy došlo ke chvilkovému prohození obou bratrů a hratelnost byla najednou úplně jiná.
Hudba se podobá té z prvního dílu, což je dobře vzhledem ke kvalitám původních skladeb. Zbraní je skoro dvakrát více a likvidace želv je tak ještě zábavnější. Multiplayer jsem nezkoušel, ale věřím, že se povedl a určitě přinesl trochu oživení hratelnosti. Místo tajných a bonusových levelů tu jsou tajná místa dostupná za nasbírané mince, což mi přišlo fajn.
Stejně jako u jedničky se i zde po čase dostaví stereotyp, i když ne v takové míře, protože se tvůrci snažili, aby jednotlivé levely byly hodně rozmanité. Třetí díl nikdy oficiálně nevyšel, což mi nevadí, protože stejně mám u plošinovek radši 2D nebo 2,5D zobrazení, než plánované 3D, které jsem si v některých bonusových úrovních vyzkoušel už v prvním díle.
Pro: oddálený pohled, ukládání, Spaz, hudba, zbraně, likvidace želv, rozmanité levely
Proti: poslední dva bossové, po čase stereotyp