Vidím tvůj dům. Hoří. >:-)
Pokud někomu přišla škoda (jako třeba mně), že původní hra měla sice hezky odvyprávěný příběh, ale ne moc zajímavě napsaný, datáč Frozen Throne k němu musel narovnaně přijít a tvrdým hlasem prohlásit: ,,Hold my beer."
Jedna z nejparádnějších věcí celého datadisku je především ten fakt, že striktně nerecykluje gameplay z původní hry, ale snaží se ho obohatit nějakými vychytanými a originálními prvky. Díky tomu hráč nemá moc pocit, že hraje jenom nějaký dodatek k původnímu příběhu, ale obstojné a úctyhodné pokračování, které svou poutavostí a originalitou chytne a už nepustí. Krásně to je vidět na různorodosti kampaní:
Za Noční elfy se hlavních otěží tentokrát ujala chladná Maiev, která, na rozdíl od Furiona a Tyrande, působí víc jako taková anti-hrdinka - zatímco Furiona a Tyrande hnala kupředu potřeba záchrany světa, Maievin hlavní drive je především pomsta a vykonání nelítostné spravedlnosti. Je to hezká změna, která dá hráčovi najevo, že ani ušlechtilí noční elfátka nejsou do jednoho nějací zaprdění ochránci přírody. Kampaň obsahuje pěknou škálu různorodých a zajímavých misí, přičemž moje nejoblíbenější je asi ta poslední (ironicky bez Maiev), kde na scénu nastoupí Bros Stormrageos.
Naprosto boží je ale mise za Krvavé elfy. Ta podle mého zvládla úplně nejlíp onen mix strategie a RPG pasáží, protože všechny z nich byly fakt perfektní. Navíc Kael´Thas je sympaťák, vzhledem k událostem z W3 hráč chápe jeho motivy, plus celá jeho cesta napříč kampaní, je asi úplně nejzajímavější. Však se, chlapec, podívá do jiných sfér! Asi to i souvisí s tím, že v této kampani se dočkáme i jedné tajné speciální mise, na kterou při každém rozehrání strašně moc těším. A za ty Nagy jsme prostě měli hrát častěji, nemůžu si pomoct.
Obstojná, ale bohužel i nejslabší kampaň, je ta za nemrtvé. A zde se dostávám ke hlavnímu zádrheli celé hry, smutné je, že to je její nejpodstatnější postava - Arthas mě tu prostě téměř vůbec nebavil. Ze začátku byly jeho pasáže ještě poměrně zajímavé (čištění Království a následný útěk), ale po jeho příjezdu do Northrendu to šlo od desíti k pěti. Mise na těch ledových plání nepůsobily příliš originálně či podmanivě, Azjol-Nerub mě už vůbec nebavil, plus celkově opětovné hraní za postavu, se kterou jste v původní hře strávili půlku celého příběhu, už může omrzet. Nezachraňuje to ani brouk Anub'arak, který spíš slouží jen jako takový Arthasův sidekick než plnohodnotná zajímavá postava. Jestli ale něco zachraňuje celou kampaň, tak to jsou pasáže se Sylvanas. Sakra, ty byly skvělý! Proč s ní musely udělat jen tři mise?! Každá z nich má naprosto vynikající originální gameplay, který si onen stereotyp ze zbytku kampaně s přehledem strká do kapsy. Kdyby se kampaň víc zaměřila na originalitu hraní během pasáží za Sylvanas, byl bych mnohem spokojenější.
Kampaň za Rexxara byla solidním RPG zážitkem, který se sice nemůže chlubit poutavým a zajímavým příběhem, ale ten zábavný gameplay za to stál. Jenom je to taková malá jednohubka, na kterou, v porovnání s ostatními kampaněmi, člověk rychle zapomene, byť mu velice chutnala.
Pak přišel konec. A co následovalo potom všichni víme. Na události datadisku navázala ta MMO nádhera, která (čistě můj osobní názor) zcela zničila onu krásu a poutavost celého Warcraft světa a jeho příběhu. Nu, co naděláš. Starý dobrý W3 a jeho datáč tu však s námi budou pořád. Takže když se mě někdo zeptá, jak skončil příběh celého Warcraftu, řeknu mu, že Arthas na tom trůně usnul, umrzl k smrti a následně se stal hlavním exponátem v Západočeském muzeu. Kael'Thas sbalil Jainu a měli spolu krásná půlelfátka, Thrall na památku Kladiva Zhouby založil první kalimdorskou školku, a Sylvanas si našla svou vlastní cestu a zabila každého, kdo se jí postavil do cesty.
A pohádky byl konec. <3
Pokud někomu přišla škoda (jako třeba mně), že původní hra měla sice hezky odvyprávěný příběh, ale ne moc zajímavě napsaný, datáč Frozen Throne k němu musel narovnaně přijít a tvrdým hlasem prohlásit: ,,Hold my beer."
Jedna z nejparádnějších věcí celého datadisku je především ten fakt, že striktně nerecykluje gameplay z původní hry, ale snaží se ho obohatit nějakými vychytanými a originálními prvky. Díky tomu hráč nemá moc pocit, že hraje jenom nějaký dodatek k původnímu příběhu, ale obstojné a úctyhodné pokračování, které svou poutavostí a originalitou chytne a už nepustí. Krásně to je vidět na různorodosti kampaní:
Za Noční elfy se hlavních otěží tentokrát ujala chladná Maiev, která, na rozdíl od Furiona a Tyrande, působí víc jako taková anti-hrdinka - zatímco Furiona a Tyrande hnala kupředu potřeba záchrany světa, Maievin hlavní drive je především pomsta a vykonání nelítostné spravedlnosti. Je to hezká změna, která dá hráčovi najevo, že ani ušlechtilí noční elfátka nejsou do jednoho nějací zaprdění ochránci přírody. Kampaň obsahuje pěknou škálu různorodých a zajímavých misí, přičemž moje nejoblíbenější je asi ta poslední (ironicky bez Maiev), kde na scénu nastoupí Bros Stormrageos.
Naprosto boží je ale mise za Krvavé elfy. Ta podle mého zvládla úplně nejlíp onen mix strategie a RPG pasáží, protože všechny z nich byly fakt perfektní. Navíc Kael´Thas je sympaťák, vzhledem k událostem z W3 hráč chápe jeho motivy, plus celá jeho cesta napříč kampaní, je asi úplně nejzajímavější. Však se, chlapec, podívá do jiných sfér! Asi to i souvisí s tím, že v této kampani se dočkáme i jedné tajné speciální mise, na kterou při každém rozehrání strašně moc těším. A za ty Nagy jsme prostě měli hrát častěji, nemůžu si pomoct.
Obstojná, ale bohužel i nejslabší kampaň, je ta za nemrtvé. A zde se dostávám ke hlavnímu zádrheli celé hry, smutné je, že to je její nejpodstatnější postava - Arthas mě tu prostě téměř vůbec nebavil. Ze začátku byly jeho pasáže ještě poměrně zajímavé (čištění Království a následný útěk), ale po jeho příjezdu do Northrendu to šlo od desíti k pěti. Mise na těch ledových plání nepůsobily příliš originálně či podmanivě, Azjol-Nerub mě už vůbec nebavil, plus celkově opětovné hraní za postavu, se kterou jste v původní hře strávili půlku celého příběhu, už může omrzet. Nezachraňuje to ani brouk Anub'arak, který spíš slouží jen jako takový Arthasův sidekick než plnohodnotná zajímavá postava. Jestli ale něco zachraňuje celou kampaň, tak to jsou pasáže se Sylvanas. Sakra, ty byly skvělý! Proč s ní musely udělat jen tři mise?! Každá z nich má naprosto vynikající originální gameplay, který si onen stereotyp ze zbytku kampaně s přehledem strká do kapsy. Kdyby se kampaň víc zaměřila na originalitu hraní během pasáží za Sylvanas, byl bych mnohem spokojenější.
Kampaň za Rexxara byla solidním RPG zážitkem, který se sice nemůže chlubit poutavým a zajímavým příběhem, ale ten zábavný gameplay za to stál. Jenom je to taková malá jednohubka, na kterou, v porovnání s ostatními kampaněmi, člověk rychle zapomene, byť mu velice chutnala.
Pak přišel konec. A co následovalo potom všichni víme. Na události datadisku navázala ta MMO nádhera, která (čistě můj osobní názor) zcela zničila onu krásu a poutavost celého Warcraft světa a jeho příběhu. Nu, co naděláš. Starý dobrý W3 a jeho datáč tu však s námi budou pořád. Takže když se mě někdo zeptá, jak skončil příběh celého Warcraftu, řeknu mu, že Arthas na tom trůně usnul, umrzl k smrti a následně se stal hlavním exponátem v Západočeském muzeu. Kael'Thas sbalil Jainu a měli spolu krásná půlelfátka, Thrall na památku Kladiva Zhouby založil první kalimdorskou školku, a Sylvanas si našla svou vlastní cestu a zabila každého, kdo se jí postavil do cesty.
A pohádky byl konec. <3
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty
Pro: Zajímavější příběh, originálnější gameplay, postavy, hudba
Proti: Sekvence s Arthasem nudné, občasný stereotyp