Cože? Už druhá liška v mé herní výzvě? Ano přátelé, po Epistory: Typing Chronicles tu máme další hru s důrazem na naraci, ve které figuruje tento zrzavý tvor. Původně měl místo něj splnit tuto část simulátor s toustem v hlavní roli, ale jsem rád, že jsem si to právě kvůli The First Tree rozmyslel. Hra mě zaujala hned na první pohled svou grafickou stylizací připomínající Firewatch, sympatickým tvorem v hlavní roli (lišky mám rád) a také svým indie původem. Bohužel, nevyšla z toho tak dobře, jak jsem doufal. Ale pěkně od začátku.

Hra začíná pohledem na zasněženou krajinu, snad někde v polárních oblastech. Za pár vteřin se do záběru dostává jeskyně s drobným, oranžovým flekem uvnitř. Po chvíli je zcela zřetelné, že se jedná o lišku – hlavní hrdinku tohoto titulu. Kamera se nenápadně přesouvá za její hřbet a hra začíná. Na pár okamžiků se ještě na obrazovce zobrazí ovládání, které je tak jednoduché, jak je u podobných her zvykem. V ten samý moment se ozývají i první slova vypravěče. Nebo lépe – vypravěčů. Celou hrou vás bude provázet milenecký pár Joseph a Rachel, kteří si celou noc povídají o dvou věcech. O Josephově podivném snu s liškou a o jeho nedávné ztrátě, která ho zcela jasně sžírá. Po pár minutách hraní zjišťujete, že Joseph a vaše liška toho mají společného více, než se na první pohled zdá. Oba někoho ztratili.

Hned jak člověk hru spustí, praští ho do očí nádherná, pohádková grafika. Přesně ten styl, který se mi tolik líbil na již zmiňovaném Firewatch. Syté barvy, silné kontrasty, odlesky slunce a nádherné scenérie při každé příležitosti. Vše přesto v nijak zvlášť realistickém kabátku. Ano, vypadá to jako omalovánky předškolního děcka ale, přesně to se mi na tom líbí. Samozřejmě jsou hry, u kterých žasnu nad tím, jak blízko mají k fotorealismu, ale ve hrách jako je tahle se cítím tak nějak příjemně. Zkrátka, když bych měl dělat hry, vypadaly by přesně takhle.
První část příběhu vsází na efektní kontrast bílého sněhu a oranžového kožichu. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že to celé vypadá tak nějak pochmurně.
Ve druhé části už jsem byl naprosto spokojený. Nádherně zelená tráva, pohupující se jako by do rytmu horského vánku, krásně splývala s liščím kožichem a nad tím vším azurově modré nebe. Bylo to zvláštní, ale měl jsem ohromnou chuť se do té trávy doopravdy svalit. Až tak příjemně to na mě působilo.
Třetí svět byl zase o poznání temnější, ale stále krásný.
Vrchol na mě však čekal až ve světě čtvrtém. Tam jsem si opravdu říkal, že něco tak nádherného jsem snad ještě neviděl. Všude kolem jenom samá voda. Anebo možná samé nebe? Těžko soudit, neboť hranice mezi nebem a vodou byla nerozeznatelná a já se kochal již po druhé. Tentokrát tím, jak se tmavé, hvězdné nebe zrcadlí na hladině pod ním.
Pátý svět působil velice příjemným dojmem – asi možná proto, že se poprvé za celou hru setkáváte s otevřenou pastvinou plnou dalších zvířat.
Šestý a předposlední svět je dost možná ten nejchmurnější, protože se z nebe snáší déšť, všude jsou kaluže plné vody (což nádherně zdůrazňují zvuky tlapek narážející na hladinu louží) a příběh se dostává asi do nejsmutnější fáze.
Poslední svět svým vizuálem dokonale vyvažuje misky vah, na nichž leží žal na jedné straně, a smíření na straně druhé.
Po této části následuje ještě jakýsi epilog, který je ale graficky podobně stylizovaný jako svět druhý, byť v mnohem realističtějším duchu (a aby taky ne - zde konečně Joseph nesní, ale doopravdy vnímá - tedy nejspíš).

Po grafické části se dostávám ke zhodnocení zvukové stránky. Ani zde nemám žádné výhrady. Ba naopak, ozvučení je bez chyby a soundtrack, místy připomínající aranže Yann Tiersena z filmu Amélie z Montmartru, jsem bez přemýšlení zařadil do svého playlistu. Občas jsem dokonce cítil, jak mi při jeho poslechu naskakuje husí kůže. Jen škoda, že se skladba spustí vždy v jen určitý okamžik a poté co skončí, následuje už jenom ticho. Práce dabérů je taktéž perfektní. Oba protagonisté mají příjemné hlasy, je jim dobře rozumět a v jejich povídání jdou slyšet nejen emoce, ale i různé povzdechy, smích a podobně. Skoro jako poslouchat opravdový rozhovor dvou milenců.

Samá chvála, že? Proč tedy tak nízké hodnocení? Holt, není všechno zlato, co se třpytí. A i krásná, příjemná hra může svým obsahem nudit. I přesto, že její průměrná herní doba se pohybuje kolem nějakých devadesáti minut, já jsem se bavil asi jenom polovinu času. Zpočátku to bylo zajímavé a pohlcující. V zimním světě jsem dokonce poctivě posbíral všechny "collectables" (o kterých jsem až do úplného konce nevěděl, k čemu se používají) a vyhrabal všechny vzpomínkové předměty. Nicméně mi přišlo, že je tam toho příběhu až příliš málo, oproti chození. Později jsem přestal hvězdičky sbírat, ale ani to mi nijak zvlášť nezkrátilo nezáživné pasáže. Postupem času jsem se několikrát přistihl, jak jenom držím „W“ a jdu dopředu, aniž bych nějak vnímal okolí. No a když Joseph prohlásil, že jde spát, tak jsem si v duchu říkal: „no konečně!“ (jenže to jsem ještě nevěděl, že ho záhy Rachel vzbudí svými příběhy). Ano, povídání to bylo zajímavé, emotivní a s některými větami jsem se dokázal i ztotožnit. Nicméně, než jsem došel k dalšímu spouštěči, zapomněl jsem obsah toho předchozího.

Další věc, která ne, že by mě vyloženě štvala, ale trochu mi kazila zážitek, byly bugy. Při postupu hrou jsem narazil na takové tři dosti zásadní, i když ten poslední z nich mi pak přišel i docela vtipný. Prvním byl zásek lišky mezi dvěma šutry. Druhý se týkal taktéž kamenů konkrétně „požírání“ světlušek na vrcholcích obsidiánů. Ty mrchy prostě nešly čapnout a já jsem byl nucen se podívat na walkthrough, ve kterém jsem zjistil, že vše dělám dobře. Nakonec jsem za zběsilého pobíhání a mačkání interakčního tlačítko přeci jen světélko sezobnul, ale měl jsem co dělat, abych hru nevypnul a nedokoukal zbytek příběhu na YouTube. No a ten třetí bug se stal ve vodní lokaci, kde jsem měl kohosi následovat. Já jsem ho ale vlastní nepozorností přehlédl a běžel jsem úplně jiným směrem. Běžel a běžel doufaje, že je to jenom další dlouhá nudná pasáž. No, běžel jsem si to už asi tři minuty, když tu najednou *bác*, propadl jsem se pod vodu. Paradoxně se v tu chvíli spustil kus Rachelina monologu a já tak ještě asi minutu čekal na nějaké pokračování. Pak mi došlo, že jsem asi hru napálil, protože nejspíš nepočítala s tím, že nějaký pitomec může přeběhnout celou mapu a nevšimnout si poměrně dobře viditelné postavy, která má hráče z tohoto vodního labyrintu vysvobodit.


Shrnutí:
The First Tree je nádherná hra plná nádherného obsahu, který je bohužel servírován spíše zřídka. Tuctový příběh sice nepřekvapí, ale rozhodně chytne za srdce a občas donutí k zamyšlení. Původně jsem chtěl dát 50%, ale jelikož byly poslední dva akty překrásnou emocionální záležitostí, tak přidávám 10%. No a dalších 5% za originální nápad v podobě sbírání zářivých hvězdiček. To by samo o sobě příliš originální nebylo, ale až se dozvíte, k čemu to všechno je, jistě mi dáte za pravdu, že autor přišel s něčím, co se dá označit za průkopnické. Anebo jsem jenom hrál málo her a tohle se vyskytuje v každém třetím titulu. Pokud ale chcete vědět, co sesbíráním hvězdiček získáte (a připravit se tak o část zážitku), čtěte dál:
Před samotným závěrem, v předposlední kapitole, se s liškou dostáváte k tzv. The First Tree, což je strom, do kterého můžete vyrýt nějaký vzkaz svým liščím dětem. No a čím více máte sesbíráno hvězdiček, tím delší vzkaz můžete napsat. To by samo o sobě ještě nebylo tak úžasné, ale poté se vás hra zeptá, zda tento vzkaz chcete sdílet s dalšími hráči. Na samotném konci hry totiž dojdete s Josephem k tomu stejnému stromu, na němž je do kůry vyrytý vzkaz. Vzkaz, který tam vyryl jiný hráč, a který byl náhodně vylosován právě pro váš strom. Nádherný způsob, jak sdílet poselství různých lidí pomocí hry.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 3. Lidem vstup zakázán (hardcore)