Položme si otázku, proč se nám vlastně ten (ne)slavný Unreal II příliš nepovedl? Vždyť ve své době přišel pod známým jménem, s koukatelnou grafikou, dokázal nabídnout příběh, různorodé herní prostředí a zkrátka papírově všechno to, co by správná střílečka měla mít. Čím to je, že samotný pocit ze hry je tak zvláštně nahořklý?
Krátce po spuštění hry, pochopíte, že s předchozím Unrealem nebude mít toto pokračování až tolik společného. Poté, co překonáte vcelku ucházející, ale nikterak oslnivý pokus o příběh, zjistíte, že hra je designována více do stylu rozvážné chodičky, než zběsilé akce. Ovšem na to, že se pohybujete, v porovnání s předchozím Unrealem, jako šnek, není herní prostředí až tak sofistikované. Pár chodeb, nějaké tlačítko, inu ta pořádná akce tam prostě chybí. Anebo silnější atmosféra, třeba více zabrousit do survival hororu, však do příchodu Dooma 3 bylo ještě času dost… Atmosféra byla hlavní deviza Unrealu, jenže v porovnání s druhým dílem má silnější atmosféru i vytláčení ranní stolice.
Jak tak procházíte hrou, zjišťujete, že vlastně všechno, na co narazíte, je standardní. Herní prostředí se přiměřeně mění, projdete si pohlednými, světlými exteriéry, jakož i temnými sci-fi chodbičkami. Hra taktéž dokáže měnit své tempo, nebo chcete-li dynamiku. Líbily se mi více ty „nereálné“ části spíše ke konci hry, naopak když jsem měl někde komunikovat s posádkou, nebo zdlouhavě umísťovat turrety a čekat na invazi, spíše mě to otravovalo. Střílení není málo, ale samotný pocit ze střelby není kdovíjak intenzivní. Zbraní, popř. jejich alternativních modů a druhů munice, je vlastně dost, ale přesto se nemohu zbavit pocitu, že pokaždé se jedná jen o metání všemožných světelných koulí do několika verzí robotů, kteří jsou téměř na jedno brdo. Nemá to ten patřičný drive, který by dokázal hráče vtáhnout do hry.
Když se řekne Unreal II, nenapadá mě mnoho přirovnání, možná třeba Red Faction? To byla ve své době také naprosto nezávadná střílečka, která podobně jako Unreal II postrádala uvnitř to „cosi“, co přinese hráči opravdovou zábavu...
Krátce po spuštění hry, pochopíte, že s předchozím Unrealem nebude mít toto pokračování až tolik společného. Poté, co překonáte vcelku ucházející, ale nikterak oslnivý pokus o příběh, zjistíte, že hra je designována více do stylu rozvážné chodičky, než zběsilé akce. Ovšem na to, že se pohybujete, v porovnání s předchozím Unrealem, jako šnek, není herní prostředí až tak sofistikované. Pár chodeb, nějaké tlačítko, inu ta pořádná akce tam prostě chybí. Anebo silnější atmosféra, třeba více zabrousit do survival hororu, však do příchodu Dooma 3 bylo ještě času dost… Atmosféra byla hlavní deviza Unrealu, jenže v porovnání s druhým dílem má silnější atmosféru i vytláčení ranní stolice.
Jak tak procházíte hrou, zjišťujete, že vlastně všechno, na co narazíte, je standardní. Herní prostředí se přiměřeně mění, projdete si pohlednými, světlými exteriéry, jakož i temnými sci-fi chodbičkami. Hra taktéž dokáže měnit své tempo, nebo chcete-li dynamiku. Líbily se mi více ty „nereálné“ části spíše ke konci hry, naopak když jsem měl někde komunikovat s posádkou, nebo zdlouhavě umísťovat turrety a čekat na invazi, spíše mě to otravovalo. Střílení není málo, ale samotný pocit ze střelby není kdovíjak intenzivní. Zbraní, popř. jejich alternativních modů a druhů munice, je vlastně dost, ale přesto se nemohu zbavit pocitu, že pokaždé se jedná jen o metání všemožných světelných koulí do několika verzí robotů, kteří jsou téměř na jedno brdo. Nemá to ten patřičný drive, který by dokázal hráče vtáhnout do hry.
Když se řekne Unreal II, nenapadá mě mnoho přirovnání, možná třeba Red Faction? To byla ve své době také naprosto nezávadná střílečka, která podobně jako Unreal II postrádala uvnitř to „cosi“, co přinese hráči opravdovou zábavu...
