Pokud si dobře vzpomínám, v 90. letech nebylo zvykem, že by datadisk k počítačové hře přinesl něco extra nového. Co se týče žánru FPS, přichází mi na mysl snad jen HL: Opposing Force, ale ten zastihl devadesátky až na jejich samém sklonku. Nereálný Návrat do Na Pali není v tomto trendu žádnou výjimkou, co mu však můžeme od počátku přičíst k dobru, je to, že si na nic převratného nehraje. Hra je znatelně rychlejší a akčnější než první Unreal. Vlastně mě až zaskočilo, že tento datadisk patří mezi ty nejsvižnější singleplayerové střílečky, co jsem hrál. Hravě v tomto pokoří i svého konkurenta Quake II a jeho dva nemastné, neslané datadisky.
Samozřejmě nic se neděje bez důvodu, větší důraz na rychlost a akčnost zdařile maskuje o poznání méně propracovaný level design. Unreal engine i v roce 1999 vypadal stále skvěle, to zůstalo zachováno, ale přeci jen je pravdou, že pokud byste se měli v herních lokacích déle zdržovat, např. při řešení složitějších puzzlů, jistě byste si všimli, že stěny jsou jaksi holé, místnosti jsou poloprázdné kvádry s několika jednoduchými předměty a kolikrát jsou i ty venkovní prostory vyřešeny jednou či dvěma uličkami mezi jehlanovitými skalami. Ovšem i tak je hra docela příjemná na pohled… po téměř 20 letech.
Hlavní předností je ryze akční hratelnost. Líbí se mi, že hra dokáže v kampani využít skvělou umělou inteligenci, která byla pravděpodobně naprogramována pro botmatch (klobouk dolů za něj). 1v1 souboje se Skaarji dokážou být opravdovou lahodou, pokud nemáte mnoho zdraví a hrajete na nejvyšší obtížnost. Upřímně, na jakoukoli jinou obtížnost musí být hra poměrně nudná, protože nebýt chytlavých přestřelek, nenabízí Return to Na Pali mnoho. Minimálně mozek u takhle přímočaré akce rozhodně nevyužijete. Datadisk se tedy se svým předchůdcem nemůže v sofistikovanosti, ani atmosféře rovnat. Hlavně té atmosféry je škoda, protože Unreal představoval hráčům akčních her ve své době nevídaně vtahující zážitek. Datadisk je takový jednoduchý relax, sice s perfektním futuristickým hudebním doprovodem, ale za to s koncem dřív, než by se slušelo…
Samozřejmě nic se neděje bez důvodu, větší důraz na rychlost a akčnost zdařile maskuje o poznání méně propracovaný level design. Unreal engine i v roce 1999 vypadal stále skvěle, to zůstalo zachováno, ale přeci jen je pravdou, že pokud byste se měli v herních lokacích déle zdržovat, např. při řešení složitějších puzzlů, jistě byste si všimli, že stěny jsou jaksi holé, místnosti jsou poloprázdné kvádry s několika jednoduchými předměty a kolikrát jsou i ty venkovní prostory vyřešeny jednou či dvěma uličkami mezi jehlanovitými skalami. Ovšem i tak je hra docela příjemná na pohled… po téměř 20 letech.
Hlavní předností je ryze akční hratelnost. Líbí se mi, že hra dokáže v kampani využít skvělou umělou inteligenci, která byla pravděpodobně naprogramována pro botmatch (klobouk dolů za něj). 1v1 souboje se Skaarji dokážou být opravdovou lahodou, pokud nemáte mnoho zdraví a hrajete na nejvyšší obtížnost. Upřímně, na jakoukoli jinou obtížnost musí být hra poměrně nudná, protože nebýt chytlavých přestřelek, nenabízí Return to Na Pali mnoho. Minimálně mozek u takhle přímočaré akce rozhodně nevyužijete. Datadisk se tedy se svým předchůdcem nemůže v sofistikovanosti, ani atmosféře rovnat. Hlavně té atmosféry je škoda, protože Unreal představoval hráčům akčních her ve své době nevídaně vtahující zážitek. Datadisk je takový jednoduchý relax, sice s perfektním futuristickým hudebním doprovodem, ale za to s koncem dřív, než by se slušelo…
