Ke hře Pivo 2 jsem se dostala tak, jako asi skoro každý uživatel DH, který toho dne klikl na svou oblíbenou stránku. Ovšem oproti většině uživatelů, kteří hru hráli, jsem neměla ani ponětí o jejím předchůdci, natož že se chystá nějaké pokračování. Přiznám se, že jsem si zpočátku myslela, že půjde o nějakou kravinku na pár minut. Taky jsem byla trochu rozhořčena, že jsem hned v prvním baráčku našla sebe. Myslela jsem si, že si ze mě Ugra udělal srandu. Pak jsem ovšem pochopila jak se hra hraje a vzhledem k tomu, že jsem našla spousty dalších uživatelů, začala jsem si užívat všechny dialogy a byla dokonce pyšná na to, že jsem vlastně ve hře sousedka pana vývojáře ;o)

U některých dialogů jsem se opravdu válela smíchy, bavilo mě proplouvat hrou a vždy jsem se těšila, až si udělám čas a začnu zase pařit. I před spaním jsem přemýšlela, kde asi bude schovaný který VIP.

Minihry mě bavily, ale občas byli šíleně frustrující. U min jsem na začátku skoro brečela, že mi nikdy nešly, ale nakonec jsem se je během chvíle naučila, takže mi ani nevadilo, že jsem byla nucena je za hru několikrát opakovat. Nejhorší pro mě kupodivu nebyl vlak, jako pro spoustu uživatelů, ale raptor. U toho jsem nasbírala snad 50 smrtí a proklínala u něj Ugru do sedmého kolene.

Hra mi nakonec zabrala asi 8 hodin a rozhodně toho času nelituji. Našla jsem všech 16 VIPů a všichni se přidali na moji stranu. Jestli mě někdo opravdu rozčiloval tak to byli spammeři, kteří mě čas od času naháněli po mapě a častokrát mě zabili – smrt spammerům.

Jako správná hráčka jsem musela splnit všechny achievementy a to včetně Iron Mana, u kterého jsem se od začátku hry dušovala že ho určitě plnit nebudu ;o) Velké díky ugrovi a všem, kteří se na tomto kousku podíleli, byla to fakt zábava.