Hrát to v roce 92 nebo 93, tak jsem asi nadšený. Jenže jsem to hrál pro "doplnění vzdělání" a vzal jsem to jedním vrzem s Infernal Machine, a to mě tak nějak chytlo víc, přesto, že jsem fakt fanda adventur. Dojem mi kazí zejména závěrečná část v Atlantidě, která měla být vyvrcholením, pro mě však byla úmorná. Poslední fakt super část je v ponorce. Pak ale přijde tma, bludiště, kanál a lávové bludiště. A to je fakt smrtící kombinace, která mě vůbec nelákala do hraní.
V tu chvíli máte v inventáři asi 25 věcí, něco je nutno použít, ale pak to zase musíte vzít, protože nevíte, jestli to nebudete zase potřebovat, jakože většinou jo. Dojde vám to samozřejmě až docela pozdě. Pak spotřebujete kuličky, tak se vracíte X obrazovek zpátky pro nové kuličky. Prostě v té době tak nějak neřešili to, že ta hra bude prostě nezábavná. No co, tak hráč stráví hodiny tím, že chodí sem a tam.
Docela mě taky dožíraly ty otočné kameny, které tam bylo nutné skládat asi pětkrát. Přišlo mi, že to bylo vždycky úplně naopak, než byly rady v deníku, návod použít nešlo, protože je to pro každou hru jinak, takže ve výsledku jsem akorát zkoušel všechno na všechno. Většinou to vycházelo na 256 kombinací, což byla vždycky zábava to zkoušet jednu po druhé. Jako test trpělivosti dobrý.
Kladem je určitě dynamicky se vyvíjející hudba. V té době byly obecně hry od Lucasarts naprostým pionýrem něčeho, co je dneska již samozřejmostí. V jiných hrách té doby, třeba i v adventurách, byla prostě jedna skladbička na jednu lokaci. Když skladbička skončila, začla znovu, nebo začla jiná. Při vstupu do jiné lokace se první skladbička usekla a začla nová. Jenže ve hrách od Lucasarts na to šli jinak a díky programu IMUSE vytvářeli kontinuální proud hudby, který se průběžně měnil a vývíjel podle hráčových aktivit. Jeden proud hudby vplouval do druhého a tím vytvářel pro každého hráče individuální hudební zážitek.
Výborné je na této hře i interaktivní intro a množství lokací. Celkem solidní humor. Délka (ta je již ke konci spíše na škodu). Bohužel příběh mě tolik nezaujal, což je subjektivní. Ale není to tím, že by mě Atlantida jako taková vůbec nezajímala. Jiné fikce o Atlantidě mám moc rád, ať už je to hra Atlantis, nebo i ta "blbá" Hvězdná brána. Oboje to jsou mnohem zajímavější koncepty, než co je tady. Tady je to jakože "věrohodnější" a podle Platóna a tak, ale ve výsledku to působí mnohem víc jako blbost, asi díky Nur al sáááálovi. A obecně roztříštěnost lokací příběhu moc nepomáhá v jeho soudržnosti a nějakém tahu na branku.
Nelinearita je sice na jednu stranu super, na druhou ji nemám rád. Já jakožto jistý autista/perfekcionista mám pak blbý pocit, že o něco přicházím. Nutí mě to zkoušet všechny způsoby, jinak mi tiká oko. Jenže lenost byla výjimečně silnější, takže jsem měl celou dobu hraní nepříjemný pocit, jaké to asi je hrát bez Sophie, všude bojovat. Alespoň snad všechny ty konce jsem si proklikal a prosledoval na youtube, ale člověk nikdy neví.
Když jsem ten komentář začínal, tak jsem si myslel, že nemám o čem psát, ale zase mi to trochu ujelo, tak se omlouvám za své názory. Nic proti hře nemám, a přesto, že jsou mi její klady i přínos zřejmé, skutečně bavila mě jen místy a bohužel konec mi ubral alespoň 15% a dohrával jsem jen z povinnosti.
V tu chvíli máte v inventáři asi 25 věcí, něco je nutno použít, ale pak to zase musíte vzít, protože nevíte, jestli to nebudete zase potřebovat, jakože většinou jo. Dojde vám to samozřejmě až docela pozdě. Pak spotřebujete kuličky, tak se vracíte X obrazovek zpátky pro nové kuličky. Prostě v té době tak nějak neřešili to, že ta hra bude prostě nezábavná. No co, tak hráč stráví hodiny tím, že chodí sem a tam.
Docela mě taky dožíraly ty otočné kameny, které tam bylo nutné skládat asi pětkrát. Přišlo mi, že to bylo vždycky úplně naopak, než byly rady v deníku, návod použít nešlo, protože je to pro každou hru jinak, takže ve výsledku jsem akorát zkoušel všechno na všechno. Většinou to vycházelo na 256 kombinací, což byla vždycky zábava to zkoušet jednu po druhé. Jako test trpělivosti dobrý.
Kladem je určitě dynamicky se vyvíjející hudba. V té době byly obecně hry od Lucasarts naprostým pionýrem něčeho, co je dneska již samozřejmostí. V jiných hrách té doby, třeba i v adventurách, byla prostě jedna skladbička na jednu lokaci. Když skladbička skončila, začla znovu, nebo začla jiná. Při vstupu do jiné lokace se první skladbička usekla a začla nová. Jenže ve hrách od Lucasarts na to šli jinak a díky programu IMUSE vytvářeli kontinuální proud hudby, který se průběžně měnil a vývíjel podle hráčových aktivit. Jeden proud hudby vplouval do druhého a tím vytvářel pro každého hráče individuální hudební zážitek.
Výborné je na této hře i interaktivní intro a množství lokací. Celkem solidní humor. Délka (ta je již ke konci spíše na škodu). Bohužel příběh mě tolik nezaujal, což je subjektivní. Ale není to tím, že by mě Atlantida jako taková vůbec nezajímala. Jiné fikce o Atlantidě mám moc rád, ať už je to hra Atlantis, nebo i ta "blbá" Hvězdná brána. Oboje to jsou mnohem zajímavější koncepty, než co je tady. Tady je to jakože "věrohodnější" a podle Platóna a tak, ale ve výsledku to působí mnohem víc jako blbost, asi díky Nur al sáááálovi. A obecně roztříštěnost lokací příběhu moc nepomáhá v jeho soudržnosti a nějakém tahu na branku.
Nelinearita je sice na jednu stranu super, na druhou ji nemám rád. Já jakožto jistý autista/perfekcionista mám pak blbý pocit, že o něco přicházím. Nutí mě to zkoušet všechny způsoby, jinak mi tiká oko. Jenže lenost byla výjimečně silnější, takže jsem měl celou dobu hraní nepříjemný pocit, jaké to asi je hrát bez Sophie, všude bojovat. Alespoň snad všechny ty konce jsem si proklikal a prosledoval na youtube, ale člověk nikdy neví.
Když jsem ten komentář začínal, tak jsem si myslel, že nemám o čem psát, ale zase mi to trochu ujelo, tak se omlouvám za své názory. Nic proti hře nemám, a přesto, že jsou mi její klady i přínos zřejmé, skutečně bavila mě jen místy a bohužel konec mi ubral alespoň 15% a dohrával jsem jen z povinnosti.
Gobliins 2: The Prince Buffoon