Tahle hra se hodně podobá Blood 2. Však je taky vydaná skoro současně a na stejném enginu. Podobné zvuky střelby. Pohyby vojáků, výstřiky krve. Vlastně to má úplně stejnou grafiku. I s chybami, které měl Blood. Zasekávání o zdi a střílení vojáku do vykukující ruky s následkem smrti je i zde.

Shogo, ale podle mě žánr FPS obohatil víc, než jeho souputník. Dva herní styly znemožňují dostat se do nějakého stereotypu. V roli mecha je to přeci jenom kratší a o dost jednodušší. Připadal jsem si jak král, když jsem v klídku rozséval destrukci a snad ani jednou neumřel. Vzpomněl jsem si na hru Slave Zero. Výbornou, podobnou, hratelnost to mělo.

Druhý, klasický styl, je mnohem delší a taky těžší. Nepřátelé mají hodně pohotové reakce a dokonce i nějaký náznak inteligence. Utečou do jiné místnosti, kde si vylepší palebnou pozici. Skvělý nápad s kritickou střelou. Dobře se trefíte a ještě vás to uzdraví. Kritickou střelu můžete dostat i vy. Tady už jsem umřel víckrát. Občas to bylo dost rychlé.

Příběh je docela. No, je tam příběh. To se u střílečky z devadesátek počítá. Dokonce jsou tady i dva konce. Bohužel je to jen o dvou volbách a spíš to vypadá jako hrubá záplata na krátkou hru. Stačí si to uložit někde v půlce a za den můžete dát i ten druhý konec.

Shogo je svižná a zábavná hra bez nudných míst. V designu se sice často vracíte, ale díky parťákovi na telefonu víte kam. Takže dlouhé záseky nehrozí. Nejdůležitější je, že pocit ze střelby je zábavný. Je to krvavé a stylizované. Na svou dobu to má i pěknou, svižnou grafiku a na střední se to dá dohrát za 2 odpoledne.

Konec byl teda hodně divně useknutý.