Rád se v herních světech ztrácím. Máloco mě dokáže vytrhnout z imerze s natolik svědomitým škubem, jako přestřelená linearita pohybu po mapě, babičkovské držení za tlapičku, a neviditelné zdi tak překouřeně líné, že i moje sobotní rána by měla co dohánět. The Surge v tomto směru mé choutky naplnilo přímo znamenitě - od druhé oblasti dál je to totální labyrint trubek, slabých mříží, nezabezpečených mostů, a nepřátel kolikrát až překvapivě divotvarných. Díky tomu, že tu člověk samozřejmě nemá žádnou mapu, a jednotlivé sekce jednotlivých oblastí si v tomhle industriálním settingu jsou vcelku pochopitelně vzájemně hodně podobné, musel jsem si při hraní dokonce dělat poznámky a náčrtky bokem, než jsem si všemožné stezky prostě zapamatoval (což se mi stejně většinově nedařilo). V náběhu do finiše si bohužel už hra s poslední oblastí nevidí do huby, a předvádí takovej hárdkór fetiš bukkake čelendž, že to i na můj masochizmus bylo moc, a za nic jiného než frustraci ty poslední dvě hodinky opravdu považovat nemohu. Celkový dojem to kazí ale málo, takže je to i tak pořád za pět bludišťáků. A pět zanedbatelných procent dolů z hodnocení.

The Surge je kurevsky těžká hra. Z takových devadesáti procent se jedná o zcela férovou obtížnost, přičemž těch zbylých deset vyplňuje kolikrát dosti prdélní kamera, citelně chybějící přeleštění, a ta celá poslední anální oblast. Celá. Jestli na vás už libovolný díl Dark Souls byl přespříliš, rovnou mazejte o dům dál a na tuhle hru se nekoukejte ani jedním okem v zrcátku. Byť se to tak ze začátku nezdá, hodně brzy je člověk nucen se - opravdu pilně - naučit a osvojit si i ty nejniternější, nejmalichernější vlastnosti zdejšího soubojového systému. Zatímco prvních pár hodin si bohatě hráč vystačí se správně vybranými, správně časovanými komby (a už za ty se cítí jako značný bédés!), průchodem druhou oblastí již příjde řada i na stacionární úhyby, alternativní podobu komb v závislosti na pozici vůči nepříteli (ne, nedělám si prdel, tady se komba opravdu mění podle toho, jestli čelíte enemákově levačce nebo pravačce), zpřísnění menežmentu staminy a energie (pak vám ta hra ještě šoupne do harampádí i drony, což se v podstatě vyrovná študování nové 50ti stránkové učebnice matiky), ad. Bez toho je to jeden výprask za druhým. Hra si tedy žádá opravdu výraznou trpělivost a ochotu učit se, ale o to větší je pak ta satisfakce, když člověk sežvejkne skupinku tří nepřátel, a následně ještě projede jednou hnusnou mechanickou dogou jak nůž máslem. Takovou euforii jsem si neužil ani nepamatuju.

Z hlediska storytellingu je to Dark Souls jako vyšitý - hráč potkává přátelská NPC, pro které může "plnit side questy", a příběh jako takový mu je vyprávěn takřka exkluzivně skrze audio logy a staré voice maily. Pozorný hráč se toho pak samozřejmě doví i mnoho dalšího už jen z prostředí samotného. A vocotedagou? Bez spoilování můžu předeslat, že pokud si rádi kladete otázky typu "co to vlastně znamená být člověkem? Kde začíná a končí lidskost? Co všechno bychom měli být ochotni obětovat za záchranu lidstva, potažmo celého světa?", tak si příjdete na své. A konec vás asi nasere, mno.

Při hraní jsem si hezky s pokojným rohlíkem na ksichtu zavzpomínal na System Shock, Vesmírnou Odyseu, The Thing, Doom 3, a hromadu dalších. Hódně moc by tý hře prospělo přeleštit (a to finále ideálně rovnou komplet předyzajnovat), ale když vonoto zároveň tak sympaticky klade důraz na atmosféru, poměrně pečlivý world building, svého hráče to vyloženě respektuje, a ještě je to po Lords of the Fallen tak milým překvapením...fakt jsem si to užil, hele.