Když tehdy, začátkem devadesátých let, přivezl táta náš první počítač, nechybělo v něm k mojí radosti i několik her. A ještě lepší bylo zjištění, že si je můžu zahrát kdy chci, a také to, že se některé líbí i mým rodičům. Táta proseděl celé hodiny u mariáše (myslím že se jmenoval Flek!) a mamka si občas sedla k CD-Manovi a možná překvapivě i k závodní klasice Grand Prix Circuit. A vždy, když jsem nějakou hru dokončil nebo se alespoň dostal za nějaké kritické místo, bylo mi náležitě gratulováno.

Přesto tu byla jedna hra, kterou moji rodiče nenáviděli. Lezla moc do peněz.

Tapper. Ničitel mezerníků.

Čtyři pulty, hromada zákazníků a jeden upocený barman, který neví kam dřív skočit. Ke hraní stačí jen tři klávesy, pro pohyb nahoru a dolů to byly tuším "W" a "S" a pro poslání nápoje žíznivému zákazníkovi prokletý mezerník.

Hra byla ukrutně těžká a mám pocit, že dál než do rockového baru jsem se nedostal. Minihra byla fajn, ale tehdy jsem nějak nechápal proč tam vlastně je.

Někdo měl "vymlácený entry od olympiády", u nás v domácnosti se vyhazovaly klávesnice kvůli Tapperovi. Byla to správná oddychovka, ale časem omrzela, takže jsem ji pak hrál jen občas. Ke štěstí páté klávesnice.

A věta mé mamky "Musíš do toho tolik třískat?" mi zní v uších dodnes.