Jeden z nejlepších datadisků, co jsem kdy v životě hrál. Přáli jste si někdy prozkoumat ono nechvalně známé řecké Podsvětí s trochu větším detailem? Pak se šupem vrhněte na Immortal Throne!
Datadisk má totiž podle mého názoru jednu z nejskvělejších atmosfér ze všech her, co jsem doposud hrál. A to kvůli několika faktorům... Zaprvé je to samozřejmě rozsáhlé prostředí samotného Hádu, který je temný, depresivní, plný hrůzných démonů a stvůr. Zadruhé je to samotný postup hrou. Kdo se vyzná v mytologickém řeckém podsvětí a přibližně ví, co všechno se v něm nachází, bude doslova slintat před klávesnicí, protože hra mu nabídne snad všechny důležité lokace (až tedy bohužel na jednu), které se tam vyskytují. A konečně zatřetí je to opět ta naprosto fantastická hudba. Ta je podle mě vrcholem té mistrovské atmosféry, které se zde podařilo dosáhnout. Hrůzný zvuk gongu, jenž je doplněn skřípajícími houslemi a sténáním zatracených duší, když se hráč prochází po břehu řeky Styx, to prostě nešlo zapomenout. Na mnoha místech je opravdu temná a úzkostná, občas ale sem tam zazní jisté tóny naděje a světla, ale příliš i na ně nezvykejte. Na Elysejských polích se v tónech něžného klavíru náhle změní, přičemž poskytne hráči od té věčné temnoty chvíli klid. Chvíli. Skladatelé si zaslouží metál. Příběh je ještě přímočařejší, ale na ten dlabe pes. Když už mluvíme o psech, tak se zde samozřejmě dočkáme i známých obyvatel oné temné říše, a jak to tak většinou už bývá, příliš přátelští nebudou. (Cháron má ve své skříni pěkné kostlivce!) Byť je téměř celé podsvětí dost temně pojaté, přesto je zde pěkná rozmanitost prostředí, ze začátku se ještě touláte řeckými lesy, v podsvětí narazíte na močálovité rokle, vulkanické Pláně soudu, taktéž i na překrásné Elysejské pole, kde se na nějakou chvíli atmoška zcela změní. atd. Hra je navíc i těžší. Při prvním rozehrání za válečníka jsem dostával opravdu strašně moc na prdel, bossy jako Cerbera či samotného Háda jsem zdolával nesmírně dlouho, do detailu můžu popsat každičký detail textůr při opětovné cestě k nim, až tak dlouho mi to trvalo, fakt. Při dalším rozehrání, kdy už hráč ví, jak správně hru ovládat, je to už mnohem lepší, nicméně musí si dávat velkýho majzla, protože nepřátelé z vás můžou opravdu během vteřiny udělat hrobeček (doslova). Takže mějte na klávesnici ukazováček připravený na "R", lektvarů bude zapotřebí hodně.

Do hry přichází i nové mistrovství "dream", které si užijí zejména válečnicky laděné postavy. Osobně jsem s ním měl hodně srandy, nicméně když se určité schopnosti vylepší na maximum, přijde mi pak už docela OP. Abych zabil skupinku nepřátel kolem mě, stačilo jen zmáčknout "trojku", kde jsem schopnost měl předem připravenou, a všichni lehli popelem.

Zápory jsou podobné jako v jedničce, tedy těžko zvládnutelná rovnováha vašeho hrdiny, někdy už stereotyp (ale už ne tolik jako v původní hře) atd. Ovšem jakožto milovník řecké mytologie se potýkám s některými nelogickými věcmi... Paris a Agamemnón v Elysiiu? Takoví zmetci? Pff, ani nápad! Plus trochu jsem doufal, že se podíváme i do toho Tartaru, v rámci celkové hratelnosti by to bylo hodně cool (nebo spíš hot?). Škoda.

Immortal Throne je podle mě nejlepším herním ztvárněním řeckého Podsvětí. Atmosféra, zvukové efekty, místa a hudba, to všechno tak skvěle zapadá do celkové hratelnosti, že tam těch silných 90% prostě musím vrazit. Výborný!
Ale proč má ta pěkná sexy slečna na obalu v jedné ruce magickou hůl a ve druhé meč? Dyť to nejde!! Hro, nepruď mě!