Plošinovky příliš v lásce nemám, ale když vidím převládající černo-bílou paletu barev, okamžitě bystřím a zaměřuju. Možná je to úchylka, ale prostě mě podobné melancholické vizuálno neskutečně přitahuje. Inside už sice nemá tak osobitý a nezaměnitelný styl jako Limbo, přesto je technicky famózní hrou. A to nejen grafikou, ale také skvěle fungujícím fyzikálním enginem nebo minimalistickým ozvučením. Postava malého chlapce je skvěle rozpozhybovaná a vůbec celé ovládání a hraní je tak příjemně plynulé a samozřejmé, že nedochází k žádným nadávkám typu "ty vole, však už ses té lávky dotýkal jedním pixelem, tak proč ses jí nechytl!"...

Gameplay se soustředí především na držení klávesy pro běh vpravo a správné načasování akcí, což mi osobně moc nevyhovuje, ale díky nízké náročnosti na koordinaci pohybu to až tolik nevadilo. Navíc, opravdu problémových míst je jen několik a zbytek člověk prostě jen tak proběhne, kochajíc se okolím. Výtku bych měl pouze k hrátkám s obrácenou vodní hladinou, která mi do hry tak nějak nesedí a vůbec nechápu, co měla představovat.

Zklamáním je ale příběh a celkové vyznění hry do prázdna... Na internetu sice kolují různé teorie děje, každá si to ale vykládá po svém. Dokonce i popis příběhu na wikipedii je tak neutrálně nijaký, že člověk hry neznalý si jej před dohráním klidně může přečíst a stejně nebude mít nejmenší představu o tom, co by měl vyprávět nebo znázorňovat...

Hodnocení: ✰✰