Ve stínu havrana je jedna z nejhorších českých/slovenských komerčních adventur, které jsem měl tu čest si zahrát. A přitom právě této 'nádhery' se svého času prodalo nezvykle mnoho kusů a odnášela si vysoká hodnocení od oficiálních recenzí i některých hráčů. Toho času se zdálo, že Ve stínu havrana se může směle řadit vedle Poldy a Horkého léta jakožto další, skoro až legendární humorná adventura. Dokonce mám doma krabičku na jejíž zadní části se tyčí dva citáty z oficiálních recenzí. Jeden říká cosi o tom, že hra je neskutečně chytlavá, druhý tvrdí, že hra svým vtipem válcuje Horké léto i Poldu a svojí osobitostí zase překonává Gooku. Dnes nad tím jen kroutím hlavou a ptám se sám sebe - jak mohl tento paskvil sklidit takové ovace? Kdoví...
Příběh vypadá zajímavě - svérázný mnich Severín je vyhnán z kláštera do středověkého světa, který nezná a snaží se hledat smysl svého života. Hra zkouší jít na hráče hned přes dvě fronty - první je zábava s hláškami a srandovními situacemi, druhá fronta se snaží o vážnost, tajemno a filosofování. Očekávání jsou jasná - pokud bude humor navýsost inteligentní a jemně zapracovaný do příběhu, a pokud bude filosofování dostatečně názorné a vhodně zasazené do děje, může vzniknout netradiční zábava. Ale už teď je asi každému jasné, že tenhle koktejl barman někde pokazil.
Co první humorná složka? Známý herec a dabér Jiří Lábus se zhostil rovnou všech postav. Když to zvládl Izer v Horkém létě, proč ne Lábus, že? Jenomže Izer umí imitovat známé osobnosti, má zajímavou barvu hlasu a dokáže X postav nadabovat X způsoby, takže každý zní trochu jinak. Lábus tohle, při vší úctě, neumí ani zpoloviny tak dobře. A obzvláště tragické je, když Lábus dabuje mladé ženy, které pak znějí jako transvestita.
Co se vtipů týče, ty jsou místy skutečně vtipné a nápadité, ale většinou je tomu naopak. Ten nápad utahovat si z církve, Boha, dogmat, atd. není špatný, ale to by nesměl scenárista trčet v prostoduchých vtípcích typu - 'vidím ženu, ale kde je zrní?' a neměl by neustále stavět na kontrastu středověk X moderní doba. Vtipy jsou kolikrát zkrátka trapné a zbytečně úderné. Navíc jejich kvalita mnohdy trčí někde na úrovní Horkého léta, jenže to dávalo všemi aspekty od začátku až do konce najevo, že cílová stanice jsou puberťáci a že se nic nemá brát vážně. Jak ale chcete nebrat vážně hru, která se vážně bere?
Hloubavá složka hry působí v kontrastu s vtipem a vlnou absurdit hrozně. Výsledkem je neskutečný mišmaš, kdy ani po shlédnutí závěrečných titulků nechápu, co to vlastně bylo. Severín se chvílemi rozumně zamýšlí nad okolím a působí jako hloubavý přemýšlivý člověk, jenomže chvílemi činí idiotské úkony, typu: navleču si masku kobyly a donutím starou herku zorat pole... Tady by i Dvě tváře z Batmana mohl závidět... A tak Ve stínu havrana zpočátku působí tajemně, hráč očekává velké odpovědi na otázky, cosi magického, cosi překvapivého na závěr a pak... pak to vypadá, že sami autoři nevěděli, jak tuhle hru vlastně pojmout. A nevěděli to zřejmě ani po stránce prostředí. Zatímco první polovina zasazená do lesnaté krajiny se středověkým městečkem působí uceleně a dobře, druhá část hry je podivný slepenec plný rybářů, pirátů, lidožroutů, bohů a šamanů.
Ve stínu havrana jakoby se snažilo zavděčit všem věkovým kategoriím a tak působí jako když pejsek s kočičkou vařili dort - každý si najde přísady jež mu zachutnají, ale výsledek je stravitelný jen s dávkou sebezapření.
Hra nepotěší ani svojí délkou, kterážto se blíží cca 3-4 hodinkám, pokud nebudete moc bloudit (což ale vinou některých nelogických úkonů asi budete...). Příkladem za všechny je opět situace s koněm. Opodál stojí zcela normální zdravý kůň a tak se nabízí možnost využít ke zorání pole právě jeho. Koho by napadlo, že řešením problému je hra na zootransvestitu...
Jediné, co mám na hře opravdu rád je příjemná pohádková kreslená grafika venkovského prostředí, která je tak nějak podobná stařičké Swigridově kletbě, ale samosebou mnohem detailnější a hezčí. Pak ještě ujde hudba, jež hojně využívá kytaru... ale cenit si u hry grafiky a hudby je trochu málo, ne?
Příběh vypadá zajímavě - svérázný mnich Severín je vyhnán z kláštera do středověkého světa, který nezná a snaží se hledat smysl svého života. Hra zkouší jít na hráče hned přes dvě fronty - první je zábava s hláškami a srandovními situacemi, druhá fronta se snaží o vážnost, tajemno a filosofování. Očekávání jsou jasná - pokud bude humor navýsost inteligentní a jemně zapracovaný do příběhu, a pokud bude filosofování dostatečně názorné a vhodně zasazené do děje, může vzniknout netradiční zábava. Ale už teď je asi každému jasné, že tenhle koktejl barman někde pokazil.
Co první humorná složka? Známý herec a dabér Jiří Lábus se zhostil rovnou všech postav. Když to zvládl Izer v Horkém létě, proč ne Lábus, že? Jenomže Izer umí imitovat známé osobnosti, má zajímavou barvu hlasu a dokáže X postav nadabovat X způsoby, takže každý zní trochu jinak. Lábus tohle, při vší úctě, neumí ani zpoloviny tak dobře. A obzvláště tragické je, když Lábus dabuje mladé ženy, které pak znějí jako transvestita.
Co se vtipů týče, ty jsou místy skutečně vtipné a nápadité, ale většinou je tomu naopak. Ten nápad utahovat si z církve, Boha, dogmat, atd. není špatný, ale to by nesměl scenárista trčet v prostoduchých vtípcích typu - 'vidím ženu, ale kde je zrní?' a neměl by neustále stavět na kontrastu středověk X moderní doba. Vtipy jsou kolikrát zkrátka trapné a zbytečně úderné. Navíc jejich kvalita mnohdy trčí někde na úrovní Horkého léta, jenže to dávalo všemi aspekty od začátku až do konce najevo, že cílová stanice jsou puberťáci a že se nic nemá brát vážně. Jak ale chcete nebrat vážně hru, která se vážně bere?
Hloubavá složka hry působí v kontrastu s vtipem a vlnou absurdit hrozně. Výsledkem je neskutečný mišmaš, kdy ani po shlédnutí závěrečných titulků nechápu, co to vlastně bylo. Severín se chvílemi rozumně zamýšlí nad okolím a působí jako hloubavý přemýšlivý člověk, jenomže chvílemi činí idiotské úkony, typu: navleču si masku kobyly a donutím starou herku zorat pole... Tady by i Dvě tváře z Batmana mohl závidět... A tak Ve stínu havrana zpočátku působí tajemně, hráč očekává velké odpovědi na otázky, cosi magického, cosi překvapivého na závěr a pak... pak to vypadá, že sami autoři nevěděli, jak tuhle hru vlastně pojmout. A nevěděli to zřejmě ani po stránce prostředí. Zatímco první polovina zasazená do lesnaté krajiny se středověkým městečkem působí uceleně a dobře, druhá část hry je podivný slepenec plný rybářů, pirátů, lidožroutů, bohů a šamanů.
Ve stínu havrana jakoby se snažilo zavděčit všem věkovým kategoriím a tak působí jako když pejsek s kočičkou vařili dort - každý si najde přísady jež mu zachutnají, ale výsledek je stravitelný jen s dávkou sebezapření.
Hra nepotěší ani svojí délkou, kterážto se blíží cca 3-4 hodinkám, pokud nebudete moc bloudit (což ale vinou některých nelogických úkonů asi budete...). Příkladem za všechny je opět situace s koněm. Opodál stojí zcela normální zdravý kůň a tak se nabízí možnost využít ke zorání pole právě jeho. Koho by napadlo, že řešením problému je hra na zootransvestitu...
Jediné, co mám na hře opravdu rád je příjemná pohádková kreslená grafika venkovského prostředí, která je tak nějak podobná stařičké Swigridově kletbě, ale samosebou mnohem detailnější a hezčí. Pak ještě ujde hudba, jež hojně využívá kytaru... ale cenit si u hry grafiky a hudby je trochu málo, ne?
Hugo: The Magic Oak
Pro: Grafika, hudba, venkovské prostředí
Proti: Příběh, závěr, humor, částečně dabing, nelogické úkony, mizerné postavy