A tak se Lee nadechl a odpověděl.
Velkolepé a emocemi našňupané finále je zde. Dramaticky nabušená pětka pokračuje v nabušené atmosféře, kterou nám zanechal už konec čtyřky. Záchrana Clementine se pro hráče stává až osobní záležitostí, kterou prostě musí dotáhnout do vítězného konce. Musím říct, že únos Clem byl od tvůrců velice chytrý krok, v průběhu předešlých epizod jsme si k ní stihli udělat tak láskyplný vztah, že teď, když víme, že ji proti její vůli drží někdo jiný, tak se z nás stávají nastartované lvice, které chtějí své mládě za každou cenu dostat zpátky. A při nejlepším zabít toho, kdo se toho dopustil. Záchrana Clementine je pro Leea asi tím nejdůležitějším posláním, jaké za celou dobu hry musel vykonat. Zbytek vašich parťáků vám v tom samozřejmě pomůže, nicméně zde z nich zazáří především Kenny, Leeovo největší přítel/rival, se kterým zde máte ty nejzajímavější a nejintenzivnější dialogy. Hráč už navíc ví, jak tento svět a hra fungují, tudíž si dá dvě a dvě dohromady, přičemž mu dojde, že tahle hra dost pravděpodobně neskončí nějakým skvělým happy endem. I přesto ale i hráč kráčí dál. Proč? No protože nám ty postavy už natolik přirostly k srdci, že je přeci teď, na konci všeho, nemůžeme opustit. A také proto, že je to napínavý jak sviňa. A to od začátku do konce. Druhá polovina je pak už maso. Ani tolik ne to doslovné, čemuž by se zde dalo i věřit, ale spíše to emoční. Epizoda pět totiž je ve své filmo interakci na samotném vrcholu. Husí kůže mi během hraní přeběhla po zádech tak stokrát, k tomu jsem ještě s úžasem a úsměvem kroutil hlavou, jak nádherně ty scény postupují. Adrenalin? Ano. Bylo ho dost? Bylo ho dost natolik, abych si párkrát na uklidnění vydýchl, až v takovém napětí jsem byl.
A ten konec. No… je prostě skvělej. Nutno dodat, že před Walking Dead jsem si znovu zahrál celou trilogii Mass Effectu, kde jsem byl, byť přes úděsné konce, i tak dojatý tou finální atmosférou, kdy moje cesta končí, že jsem si říkal, že to nic nemůže překonat. A překonalo. Nejen že má TWD lepší konec, taktéž je ale tak našpichovaný emocemi, jako žádná jiná hra. Mluvím samozřejmě o posledním dialogu ve “vy víte které“ scéně. Její úžasnost je jasným důkazem toho, že pokud se povede skvělá chemie mezi dvěma hlavními představiteli, ono následné rozloučení je potom audiovizuální lahůdka, na kterou se prostě nezapomíná. Seriál i komiksy by měly smeknout. A to jako fakt. Ne, nebrečel jsem, ale neměl jsem od toho daleko, a to jsem většinou velkej necita.
Clementine: Vyskytne se vlastně až na konci. A veškeré události, které se zde stanou, jsou pro ni v podstatě zkouškou dospělosti, takovou předčasnou maturitou. Její první půlku završila zastřelením člověka. Tu druhou završila tím samým, akorát s tím rozdílem, že to tentokrát byl člověk, na kterém jí záleželo, který ji chránil, který ji učil, a přiznejme si, který ji miloval. Na Clem se zde v poslední části valí velké emocionální zkoušky, ale jak už jsem mnohokrát zmiňoval, je to neskutečně silná holčina. A všechno to zvládla na jedničku. Naděje z toho, že se někdy radostně přivítá se svými rodiči, se drasticky vypaří, jakmile je zahlédne mezi řadami bezduchých walkerů. K tomu smrt jejího mentora, nejlepšího přítele a ochránce, kterou navíc musí vykonat sama. (Ano, nechal jsem ji to udělat.) A i přes to všechno, Clem se nezhroutila. Jde dál. Její šance na přežití se dramaticky snížily, ale i tak se nevzdala. Takže jestli tohle není ta nejsilnější dětská postava ze světa počítačových her, tak už nevím, kdo jiný by to mohl být. Hodně štěstí, little one. Budeš ho potřebovat mraky…
Kenny: Ach, ten Kenny… V této části ani tolik nezáleží na vztahu mezi ním a ostatními, ale hlavně mezi ním a Leem. Jak jsem již v předchozím komentáři psal, s mým Leem si nakonec moc nesedl. Ze začátku ještě jo, pak se to ale zjevně zhoršilo, což dokázalo i jeho rozhodnutí nejít s Leem na záchrannou výpravu na konci čtyřky. Nyní je však jeho sen dostat se pryč na lodi v tahu, a nakonec se i on vydává na poslední cestu naší velké skupiny. V průběhu děje se však zdá, že se s Leem smiřuje. Jakoby začínal více vnímat ty dobré věci, které pro něho Lee udělal. (A on je dělal.) Proč? Inu, možná, protože ztráta Clem mu moc připomíná ztrátu jeho syna, a ve své podstatě to trochu dělá i pro sebe. Ke Kennymu jsem měl někdy ze začátku třetí epizody takovou zvláštní pachuť, věděl jsem, že to není zlej člověk, ale jeho povaha, která v jistých ohledech připomínala seriálového guvernéra, mi trochu napovídala, abych z něho příliš velkého hrdinu nedělal. Ale až teprve na konci svého působení Kenny ukázal, že je to borec. Tragická a dramatická scéna, ve které Ben spadne z balkónu, to potvrdila. Samozřejmě jedna věc je ta, že se obětoval, aby Lee, kterým se cítil ukřivděn, mohl pokračovat ve své cestě za záchranou Clem. Ale druhá, pro mě působivější věc, bylo jeho doražení Bena. Ben byl ztracený, to bylo jasné. Kenny měl jen pár kulek, každá důležitá jak prase. A on jednu vyplýtvá na Benovi. Na Benovi, který mnohokrát ohrozil skupinu svou hloupostí, na Benovi, kterého nikdy neměl rád, ale především – na Benovi, kterýmu kladl za vinu smrt jeho ženy a syna. I přesto se ale Kenny smiloval a dopřál mu rychlou milosrdnou smrt na svůj úkor. Připravil se o odlákání, kulku a snížila se mu tím šance na přežití. Kenny z herní scény nakonec odchází jako hrdina. A tak to platí i o filmech… pokud má film povedený konec, člověk mu mnoho věcí odpustí.
Ben: Ben vzal v poslední epizodě do hrsti tolik rozumu, kolik jen mohl pobrat. Můj Lee se k němu choval vždycky celkem dobře, pouze občas na něho vystartoval, když něco fakt zvoral. Možná proto zde projevuje Leeovi takovou loajálnost. Strach má pořád, dokáže ho už však celkem dobře potlačit. Jeho tragická smrt byla z hlediska interaktivního filmu naprosto fantastická. Bylo mi ho líto, ale neoplakal jsem ho. Nicméně nezemřel jako zbabělec. Vydal se na výpravu pro záchranu někoho, s kým v podstatě nemá moc co společného. Z člověka to hned nedělá hrdinu, ale přeci jenom musí být nějaká odvaha, aby někdo něco takového přijmul. Tak zemřel Ben. Sice ne hrdinsky, ale rozhodně také ne zbaběle. Což pro něj byl od druhé epizody dlouhý (byť poslední) důstojný krok.
Omid a Christa: Byť neznali Clementine příliš dlouho, oba byli odhodlaní ji zachránit a navrátit do Leeovo náruče. Omid získal zpět svůj optimismus, ale stále si uvědomuje závažnost situace hlavních hrdinů, a tak odhodlaně kráčí Leeovi po boku. Stejně tak Christa, která si mého Leea velice oblíbila a byla připravena udělat cokoliv pro to, aby došel svému cíli. A také jsou oba za to náležitě odměněni – můžou se totiž pyšnit vzácným privilegiem, že celou sérii přežili, což je v této hře opravdu dar z nebes. A jsem za to velice rád.
Stranger: (Ne)hlavní záporák, tajemný cizinec je dalším smutným výplodem tohoto nového zlého světa. I když von je to výplod už ze světa předešlého, pomstu jsme už znali před tím, ten zombie svět ho však přemutoval do mnohem děsivější podoby. Byť je to padouch, cítíme k němu jistou lítost a pochopení, když se dozvíme, co je vlastně zač a proč to dělá. Sám si ale říkám, proč se zaměřil prioritně na Leea a Clementine a už ne na zbytek skupiny. Možná mu až příliš moc připomínali sebe?... Hráč je ale už natolik upnutý na tom nádherném vztahu, který mezi sebou Lee a Clem mají, teď je nicméně ve vážném ohrožení, proto hráč nebere ohled na lítost a prostě chce vidět cizince mrtvého. A uvidí. Zastřelila ho Clem. A je to tak lepší.
A Lee: Byl to prostě Tyreese z původních Walking Dead. Rozumný, obětavý, soucitný a milosrdný. Taktéž ale výbušný, tvrdohlavý a, díky bohu, sprostý. Byla radost za něj hrát. A jeho památka nebude zapomenuta. Rest in peace, pal.
Nejvýraznější moment: Jsou v podstatě dva. První je zastřelení zraněného Bena Kennym. Druhá samozřejmě závěrečný rozhovor Leea a Clementine.
Zakončení první série TWD je prostě jak herní, tak i (interaktivně) filmový skvost. Hra vlastně na mě udělala až takový dojem, že silně uvažuju o tom, že si ji zařadím, jako svou TOP desátou nejoblíbenější hru, neboť zatím jsem jich měl pouze devět, na tu devátou jsem furt jaksi čekal. Tak že by právě velkolepý příběh Leea a Clementine uzavřel tyhle vrátka? Je to dost možné, navíc mít v TOP desítce adventuru je vždycky fajn, posílí to inťošské ego. Jinak jsem opravdu velice rád, že se ke mně tenhle klenot dostal. Sakra! Takových her by mělo být víc! Emoce dokážou kvést i v PC hrách, dyť se na to podívejte, čéče!
Asi udělám podobnou sérii komentářů i k druhé sérii, nicméně rozhodně né v nejbližší době, už taky chci psát vo něčem jiném.
A na závěr ještě jednou zopakuji: Good luck, Clementine. You´re gonna need a whole lot of it…
Velkolepé a emocemi našňupané finále je zde. Dramaticky nabušená pětka pokračuje v nabušené atmosféře, kterou nám zanechal už konec čtyřky. Záchrana Clementine se pro hráče stává až osobní záležitostí, kterou prostě musí dotáhnout do vítězného konce. Musím říct, že únos Clem byl od tvůrců velice chytrý krok, v průběhu předešlých epizod jsme si k ní stihli udělat tak láskyplný vztah, že teď, když víme, že ji proti její vůli drží někdo jiný, tak se z nás stávají nastartované lvice, které chtějí své mládě za každou cenu dostat zpátky. A při nejlepším zabít toho, kdo se toho dopustil. Záchrana Clementine je pro Leea asi tím nejdůležitějším posláním, jaké za celou dobu hry musel vykonat. Zbytek vašich parťáků vám v tom samozřejmě pomůže, nicméně zde z nich zazáří především Kenny, Leeovo největší přítel/rival, se kterým zde máte ty nejzajímavější a nejintenzivnější dialogy. Hráč už navíc ví, jak tento svět a hra fungují, tudíž si dá dvě a dvě dohromady, přičemž mu dojde, že tahle hra dost pravděpodobně neskončí nějakým skvělým happy endem. I přesto ale i hráč kráčí dál. Proč? No protože nám ty postavy už natolik přirostly k srdci, že je přeci teď, na konci všeho, nemůžeme opustit. A také proto, že je to napínavý jak sviňa. A to od začátku do konce. Druhá polovina je pak už maso. Ani tolik ne to doslovné, čemuž by se zde dalo i věřit, ale spíše to emoční. Epizoda pět totiž je ve své filmo interakci na samotném vrcholu. Husí kůže mi během hraní přeběhla po zádech tak stokrát, k tomu jsem ještě s úžasem a úsměvem kroutil hlavou, jak nádherně ty scény postupují. Adrenalin? Ano. Bylo ho dost? Bylo ho dost natolik, abych si párkrát na uklidnění vydýchl, až v takovém napětí jsem byl.
A ten konec. No… je prostě skvělej. Nutno dodat, že před Walking Dead jsem si znovu zahrál celou trilogii Mass Effectu, kde jsem byl, byť přes úděsné konce, i tak dojatý tou finální atmosférou, kdy moje cesta končí, že jsem si říkal, že to nic nemůže překonat. A překonalo. Nejen že má TWD lepší konec, taktéž je ale tak našpichovaný emocemi, jako žádná jiná hra. Mluvím samozřejmě o posledním dialogu ve “vy víte které“ scéně. Její úžasnost je jasným důkazem toho, že pokud se povede skvělá chemie mezi dvěma hlavními představiteli, ono následné rozloučení je potom audiovizuální lahůdka, na kterou se prostě nezapomíná. Seriál i komiksy by měly smeknout. A to jako fakt. Ne, nebrečel jsem, ale neměl jsem od toho daleko, a to jsem většinou velkej necita.
Clementine: Vyskytne se vlastně až na konci. A veškeré události, které se zde stanou, jsou pro ni v podstatě zkouškou dospělosti, takovou předčasnou maturitou. Její první půlku završila zastřelením člověka. Tu druhou završila tím samým, akorát s tím rozdílem, že to tentokrát byl člověk, na kterém jí záleželo, který ji chránil, který ji učil, a přiznejme si, který ji miloval. Na Clem se zde v poslední části valí velké emocionální zkoušky, ale jak už jsem mnohokrát zmiňoval, je to neskutečně silná holčina. A všechno to zvládla na jedničku. Naděje z toho, že se někdy radostně přivítá se svými rodiči, se drasticky vypaří, jakmile je zahlédne mezi řadami bezduchých walkerů. K tomu smrt jejího mentora, nejlepšího přítele a ochránce, kterou navíc musí vykonat sama. (Ano, nechal jsem ji to udělat.) A i přes to všechno, Clem se nezhroutila. Jde dál. Její šance na přežití se dramaticky snížily, ale i tak se nevzdala. Takže jestli tohle není ta nejsilnější dětská postava ze světa počítačových her, tak už nevím, kdo jiný by to mohl být. Hodně štěstí, little one. Budeš ho potřebovat mraky…
Kenny: Ach, ten Kenny… V této části ani tolik nezáleží na vztahu mezi ním a ostatními, ale hlavně mezi ním a Leem. Jak jsem již v předchozím komentáři psal, s mým Leem si nakonec moc nesedl. Ze začátku ještě jo, pak se to ale zjevně zhoršilo, což dokázalo i jeho rozhodnutí nejít s Leem na záchrannou výpravu na konci čtyřky. Nyní je však jeho sen dostat se pryč na lodi v tahu, a nakonec se i on vydává na poslední cestu naší velké skupiny. V průběhu děje se však zdá, že se s Leem smiřuje. Jakoby začínal více vnímat ty dobré věci, které pro něho Lee udělal. (A on je dělal.) Proč? Inu, možná, protože ztráta Clem mu moc připomíná ztrátu jeho syna, a ve své podstatě to trochu dělá i pro sebe. Ke Kennymu jsem měl někdy ze začátku třetí epizody takovou zvláštní pachuť, věděl jsem, že to není zlej člověk, ale jeho povaha, která v jistých ohledech připomínala seriálového guvernéra, mi trochu napovídala, abych z něho příliš velkého hrdinu nedělal. Ale až teprve na konci svého působení Kenny ukázal, že je to borec. Tragická a dramatická scéna, ve které Ben spadne z balkónu, to potvrdila. Samozřejmě jedna věc je ta, že se obětoval, aby Lee, kterým se cítil ukřivděn, mohl pokračovat ve své cestě za záchranou Clem. Ale druhá, pro mě působivější věc, bylo jeho doražení Bena. Ben byl ztracený, to bylo jasné. Kenny měl jen pár kulek, každá důležitá jak prase. A on jednu vyplýtvá na Benovi. Na Benovi, který mnohokrát ohrozil skupinu svou hloupostí, na Benovi, kterého nikdy neměl rád, ale především – na Benovi, kterýmu kladl za vinu smrt jeho ženy a syna. I přesto se ale Kenny smiloval a dopřál mu rychlou milosrdnou smrt na svůj úkor. Připravil se o odlákání, kulku a snížila se mu tím šance na přežití. Kenny z herní scény nakonec odchází jako hrdina. A tak to platí i o filmech… pokud má film povedený konec, člověk mu mnoho věcí odpustí.
Ben: Ben vzal v poslední epizodě do hrsti tolik rozumu, kolik jen mohl pobrat. Můj Lee se k němu choval vždycky celkem dobře, pouze občas na něho vystartoval, když něco fakt zvoral. Možná proto zde projevuje Leeovi takovou loajálnost. Strach má pořád, dokáže ho už však celkem dobře potlačit. Jeho tragická smrt byla z hlediska interaktivního filmu naprosto fantastická. Bylo mi ho líto, ale neoplakal jsem ho. Nicméně nezemřel jako zbabělec. Vydal se na výpravu pro záchranu někoho, s kým v podstatě nemá moc co společného. Z člověka to hned nedělá hrdinu, ale přeci jenom musí být nějaká odvaha, aby někdo něco takového přijmul. Tak zemřel Ben. Sice ne hrdinsky, ale rozhodně také ne zbaběle. Což pro něj byl od druhé epizody dlouhý (byť poslední) důstojný krok.
Omid a Christa: Byť neznali Clementine příliš dlouho, oba byli odhodlaní ji zachránit a navrátit do Leeovo náruče. Omid získal zpět svůj optimismus, ale stále si uvědomuje závažnost situace hlavních hrdinů, a tak odhodlaně kráčí Leeovi po boku. Stejně tak Christa, která si mého Leea velice oblíbila a byla připravena udělat cokoliv pro to, aby došel svému cíli. A také jsou oba za to náležitě odměněni – můžou se totiž pyšnit vzácným privilegiem, že celou sérii přežili, což je v této hře opravdu dar z nebes. A jsem za to velice rád.
Stranger: (Ne)hlavní záporák, tajemný cizinec je dalším smutným výplodem tohoto nového zlého světa. I když von je to výplod už ze světa předešlého, pomstu jsme už znali před tím, ten zombie svět ho však přemutoval do mnohem děsivější podoby. Byť je to padouch, cítíme k němu jistou lítost a pochopení, když se dozvíme, co je vlastně zač a proč to dělá. Sám si ale říkám, proč se zaměřil prioritně na Leea a Clementine a už ne na zbytek skupiny. Možná mu až příliš moc připomínali sebe?... Hráč je ale už natolik upnutý na tom nádherném vztahu, který mezi sebou Lee a Clem mají, teď je nicméně ve vážném ohrožení, proto hráč nebere ohled na lítost a prostě chce vidět cizince mrtvého. A uvidí. Zastřelila ho Clem. A je to tak lepší.
A Lee: Byl to prostě Tyreese z původních Walking Dead. Rozumný, obětavý, soucitný a milosrdný. Taktéž ale výbušný, tvrdohlavý a, díky bohu, sprostý. Byla radost za něj hrát. A jeho památka nebude zapomenuta. Rest in peace, pal.
Nejvýraznější moment: Jsou v podstatě dva. První je zastřelení zraněného Bena Kennym. Druhá samozřejmě závěrečný rozhovor Leea a Clementine.
Zakončení první série TWD je prostě jak herní, tak i (interaktivně) filmový skvost. Hra vlastně na mě udělala až takový dojem, že silně uvažuju o tom, že si ji zařadím, jako svou TOP desátou nejoblíbenější hru, neboť zatím jsem jich měl pouze devět, na tu devátou jsem furt jaksi čekal. Tak že by právě velkolepý příběh Leea a Clementine uzavřel tyhle vrátka? Je to dost možné, navíc mít v TOP desítce adventuru je vždycky fajn, posílí to inťošské ego. Jinak jsem opravdu velice rád, že se ke mně tenhle klenot dostal. Sakra! Takových her by mělo být víc! Emoce dokážou kvést i v PC hrách, dyť se na to podívejte, čéče!
Asi udělám podobnou sérii komentářů i k druhé sérii, nicméně rozhodně né v nejbližší době, už taky chci psát vo něčem jiném.
A na závěr ještě jednou zopakuji: Good luck, Clementine. You´re gonna need a whole lot of it…
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty