Necrovision v mém šuplíku nedohraných her zabíral čestné místo. Strávil tam totiž přes šest let. Hru jsem koupil už krátce po vydání, namlsán Painkillerem, kterého považuji za geniální hru svého žánru. Sice jsem věděl, že Necrovision je něco jiného, ale nádech PK z toho byl cítit už z videí. První pokus o dohrání skončil někde ve třetí misi, druhý pokus (asi o rok později) skončil dokonce ještě dřív a pak jsem Necrovision zkoušel ještě asi dvakrát, leč dále než do třetiny hry jsem nedošel. Až nyní se to stalo, až letos v létě Necrovision opustil šuplík a byl vystaven hezky na poličku. Ale že to bylo peklo...
Necrovision je totiž jakýsi mix různých typů her, leč žádná z nich není dotažená do stravitelné verze. Je zvláštní vidět, jaký hnus vyrobíte, když do mixéru nahážete Doom, Call of Duty, Duke Nukema, Painkiller a pár dalších kusů.
Začátek je slibný. Nahrávací obrazovky s dopisy zoufalých vojáků, popisy hrůz války a neutěšený pohled na zdevastovanou zemi dávají tušit, že tohle sice Painkiller není, ale bude to silně atmosférická a emotivní jízda zákopy první světové války. Vzápětí dokonce dojde na střet hrdiny se spojencem, až se zdá, že spíše než ideologický boj jedné strany s druhou, půjde o poutavější ‚zachraň si pozadí.‘ Jenže jak se sžít s hrdinou, který od začátku do konce komentuje dění okolo sebe s neskutečnou dávkou arogance, domýšlivosti, pokrytectví a vůbec nenávisti ke všemu a všem okolo? Co dělá takový hrdina… pardon, debil v takové hře?! Ať táhne nakopávat pekelné zadky a trousit jakože silácké hlášky do něčeho povrchního, co se nesnaží tvářit ani trochu vážně.
Hra jde dál, počty zbraní narůstají a vůbec jejich arzenál vypadá promyšleně. Krom běžných zbraní typu puška nebo brokovnice existují jednoruční zbraně, které mezi sebou lze porůznu kombinovat. Můžete držet pistoli a granát anebo třeba pistoli a lopatu. Postupem času dojde i na magickou zbraň, kterou lze kombinovat s brokovnicí, či granátometem. Zkrátka zbraňový arzenál je pestrý a bohatý, jenže kámen úrazu tkví spíše v nepřátelích…
První polovina hry staví debilovi do cesty hlavně lidské protivníky a zombie. Tu a tam se objeví nějaký ten netvor, duch nebo démon ale hlavně se bojuje s lidmi. Jenomže jak je možné, že zastřelit obyčejného německého vojáka puškou vyžaduje tři střely do hrudi? Nepřátelé vůbec vydrží přehnaně moc a ještě mají tendenci neustále padat k zemi a zase vstávat. To takhle střílíte z krytu do okna domu na chlápka. Po druhé ráně vykouknete a vidíte, že v okně už nikdo není. Můžete si na pažbě udělat další zářez? Pche, že vás nemá – to se skopčák jenom válí na zemi. Během chvilky vstane a víte co je nejhorší – že si na to můžete vsadit. Pomalu každý voják, pokud mu třeba neurvete nohu, minimálně jednou spadne na zem, aby zase vstal.
Souboje v první půli hry jsou vůbec katastrofou. Design úrovní vybízí ke střelbě na dálku, k míření, k házení granátů… ale nejlepší taktika je ta, že se s brokovnicí vrhnete proti jakékoli přesile nepřátel a zmasakrujete je zblízka. Opravdu jsem se musel přemáhat, abych se na bojišti choval reálně, abych ustupoval, abych se kryl… zkrátka abych měl nějaký požitek z virtuální války a necítil se jako v Serious Samovi. Ale v závěru téhle první půle už jsem to nevydržel. Ono to ani kolikrát nešlo. Nepřátel jsou obrovská kvanta, vydrží hrozně moc a ještě se často respawnují. Navíc debil je i na střední obtížnost prakticky nesmrtelný, protože se sám od sebe léčí. Sice ne až na maximální hodnotu ale i tak se léčí dost a až moc rychle. Prostě Call of Duty hadr.
Ale od úrovně číslo šest se stalo něco, co mě přimělo z plánovaných 60% sáhnout až do červených čísel. Démoni ovládají scénu a poměrně slušné pestré prostředí nahrazují velké sály, schodiště a mosty jak někde ve starém Doomovi. Jenomže Doom měl zdařilý level design, kdežto Necrovize nemá nic. Jen podivné bludiště nicneříkajících ošklivých místností, v nichž se ani není na co koukat. Architektura je k uzoufání nezajímavá a styl boje se mění, tentokrát alá Painkiller. Hordy valících se nepřátel, kroužení kolem nich, zmrazování, přišpendlování ke zdi… Ano, na tohle jsem se při koupi hry těšil, ale něco je tu špatně. Nepřátelé stále vydrží nechutně moc, debila nejde zabít, vyhýbat se vážným zraněním prakticky nejde, prostředí je stále stejně ošklivé a nudné, no a nepřátele se v určitých sálech objevují stále dokola, až jsem kolikrát čelil otázce, zda je vůbec lze vystřílet nebo si musím probít cestu. Ne, tohle není Painkiller a jestli to tak tvůrci zamýšleli, pak jim něco uniklo.
A tak hra postupuje dál. Úrovně jsou stále stejné, příběh mě vůbec netáhne, debil je snad ještě odpornější než na začátku, monster jsou stovky a tu nehoráznou nudu neozvláštní už ani souboje s bossy, jelikož každý takový souboj je založen na tom, že v okolí bosse se neustále spawnují noví a noví nepřátelé. Tohle obecně považuji za důkaz toho, že tvůrci nechápou potenciál bossfightu. To není o tom, udělat na obrazovce bordel, to je o tom vyhrát si s bossem a vymyslet ho tak, aby dokázal hráči zavařit i když půjde o boj 1vs1.
Necrovize je prostě katastrofa. Neuvěřitelně nudná střílečka, která se snaží být vším, ale ve skutečnosti není ničím - jen těžce stravitelným mišmašem. Tohle je ten nejhorší výlet do Pekla, který jsem ve hrách kdy zažil.
Necrovision je totiž jakýsi mix různých typů her, leč žádná z nich není dotažená do stravitelné verze. Je zvláštní vidět, jaký hnus vyrobíte, když do mixéru nahážete Doom, Call of Duty, Duke Nukema, Painkiller a pár dalších kusů.
Začátek je slibný. Nahrávací obrazovky s dopisy zoufalých vojáků, popisy hrůz války a neutěšený pohled na zdevastovanou zemi dávají tušit, že tohle sice Painkiller není, ale bude to silně atmosférická a emotivní jízda zákopy první světové války. Vzápětí dokonce dojde na střet hrdiny se spojencem, až se zdá, že spíše než ideologický boj jedné strany s druhou, půjde o poutavější ‚zachraň si pozadí.‘ Jenže jak se sžít s hrdinou, který od začátku do konce komentuje dění okolo sebe s neskutečnou dávkou arogance, domýšlivosti, pokrytectví a vůbec nenávisti ke všemu a všem okolo? Co dělá takový hrdina… pardon, debil v takové hře?! Ať táhne nakopávat pekelné zadky a trousit jakože silácké hlášky do něčeho povrchního, co se nesnaží tvářit ani trochu vážně.
Hra jde dál, počty zbraní narůstají a vůbec jejich arzenál vypadá promyšleně. Krom běžných zbraní typu puška nebo brokovnice existují jednoruční zbraně, které mezi sebou lze porůznu kombinovat. Můžete držet pistoli a granát anebo třeba pistoli a lopatu. Postupem času dojde i na magickou zbraň, kterou lze kombinovat s brokovnicí, či granátometem. Zkrátka zbraňový arzenál je pestrý a bohatý, jenže kámen úrazu tkví spíše v nepřátelích…
První polovina hry staví debilovi do cesty hlavně lidské protivníky a zombie. Tu a tam se objeví nějaký ten netvor, duch nebo démon ale hlavně se bojuje s lidmi. Jenomže jak je možné, že zastřelit obyčejného německého vojáka puškou vyžaduje tři střely do hrudi? Nepřátelé vůbec vydrží přehnaně moc a ještě mají tendenci neustále padat k zemi a zase vstávat. To takhle střílíte z krytu do okna domu na chlápka. Po druhé ráně vykouknete a vidíte, že v okně už nikdo není. Můžete si na pažbě udělat další zářez? Pche, že vás nemá – to se skopčák jenom válí na zemi. Během chvilky vstane a víte co je nejhorší – že si na to můžete vsadit. Pomalu každý voják, pokud mu třeba neurvete nohu, minimálně jednou spadne na zem, aby zase vstal.
Souboje v první půli hry jsou vůbec katastrofou. Design úrovní vybízí ke střelbě na dálku, k míření, k házení granátů… ale nejlepší taktika je ta, že se s brokovnicí vrhnete proti jakékoli přesile nepřátel a zmasakrujete je zblízka. Opravdu jsem se musel přemáhat, abych se na bojišti choval reálně, abych ustupoval, abych se kryl… zkrátka abych měl nějaký požitek z virtuální války a necítil se jako v Serious Samovi. Ale v závěru téhle první půle už jsem to nevydržel. Ono to ani kolikrát nešlo. Nepřátel jsou obrovská kvanta, vydrží hrozně moc a ještě se často respawnují. Navíc debil je i na střední obtížnost prakticky nesmrtelný, protože se sám od sebe léčí. Sice ne až na maximální hodnotu ale i tak se léčí dost a až moc rychle. Prostě Call of Duty hadr.
Ale od úrovně číslo šest se stalo něco, co mě přimělo z plánovaných 60% sáhnout až do červených čísel. Démoni ovládají scénu a poměrně slušné pestré prostředí nahrazují velké sály, schodiště a mosty jak někde ve starém Doomovi. Jenomže Doom měl zdařilý level design, kdežto Necrovize nemá nic. Jen podivné bludiště nicneříkajících ošklivých místností, v nichž se ani není na co koukat. Architektura je k uzoufání nezajímavá a styl boje se mění, tentokrát alá Painkiller. Hordy valících se nepřátel, kroužení kolem nich, zmrazování, přišpendlování ke zdi… Ano, na tohle jsem se při koupi hry těšil, ale něco je tu špatně. Nepřátelé stále vydrží nechutně moc, debila nejde zabít, vyhýbat se vážným zraněním prakticky nejde, prostředí je stále stejně ošklivé a nudné, no a nepřátele se v určitých sálech objevují stále dokola, až jsem kolikrát čelil otázce, zda je vůbec lze vystřílet nebo si musím probít cestu. Ne, tohle není Painkiller a jestli to tak tvůrci zamýšleli, pak jim něco uniklo.
A tak hra postupuje dál. Úrovně jsou stále stejné, příběh mě vůbec netáhne, debil je snad ještě odpornější než na začátku, monster jsou stovky a tu nehoráznou nudu neozvláštní už ani souboje s bossy, jelikož každý takový souboj je založen na tom, že v okolí bosse se neustále spawnují noví a noví nepřátelé. Tohle obecně považuji za důkaz toho, že tvůrci nechápou potenciál bossfightu. To není o tom, udělat na obrazovce bordel, to je o tom vyhrát si s bossem a vymyslet ho tak, aby dokázal hráči zavařit i když půjde o boj 1vs1.
Necrovize je prostě katastrofa. Neuvěřitelně nudná střílečka, která se snaží být vším, ale ve skutečnosti není ničím - jen těžce stravitelným mišmašem. Tohle je ten nejhorší výlet do Pekla, který jsem ve hrách kdy zažil.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Arzenál zbraní, prostředí první poloviny hry, různorodost monster
Proti: Nechutně nesympatický hrdina, občasný respawn nepřátel, autoheal, málo účinné zbraně (hlavně ty lidské), design a prostředí druhé poloviny hry, bossové, nezáživné souboje