Serious Sam kdysi patřil k mým nejoblíbenějším střílečkám. S kámošem jsme ho prošli několikrát na nejrůznější obtížnosti a způsoby nastavení. Dnes už mě SS moc neláká, ale když se pak objevila HD verze, musel jsem si ji jednou projít a to navzdory tomu, že nepřinesla prakticky nic nového krom enginu a grafiky. Ono je to tak vlastně dobře. Když remake, pak si představuji něco, co když člověk má, už ho nikdy nenapadne zahrát si tu starší verzi. Třeba u tematicky blízkého Painkillera je to opačně – tam mě už nikdy nenapadne zahrát si HD verzi. Ovšem SS:HD je skutečně remakem jak má být, protože vylepšuje a obohacuje, ale nijak nemění původní obsah.
Tím by komentář k HD verzi mohl i skončit, ale jak jsem řekl – původní verze pro mě už neexistuje, takže…
Serious Sam je na první pohled takovým pokračovatelem odnože nenáročných stříleček jako byl Doom, Quake a další. A skutečně to tak prvních asi pět-šest levelů vypadá, ale potom náplň SS plynule přechází v obrovské řeže založené na arénách a spawnu mnoha monster. Opatrný postup, zákeřně rozmístění nepřátelé a nelineární úrovně se ještě tu a tam párkrát vrátí, ale nikdy ne v natolik velkém měřítku, abych si dovolil označit SS za pokračovatele Doomovek. Jelikož mě to vždycky táhlo k opatrnému postupu místo frenetické akce, byla to právě první polovina hry, která mne bavila nejvíce. Ale to není jediný důvod, proč se mi zdá, že někde v polovině hry, asi tak po seskočení do kanálu (příhodné…) jde kvalita hry do kelu. Celá hra totiž vystřílí všechnu munici právě v té první půlce a pak už je to jen o setrvačnosti – jestli hráč vydrží až k bossovi.
Zbraně jsou až na pár výjimek klasické – bročka, kulomet, raketomet… Vrcholem pak je jeden ze symbolů celé série a to kanon, čili hra na kuželky s fakt hodně velkou koulí. Ale v druhé polovině hry seženete 1-2 nové zbraně a to je sakra málo.
To samé nepřátelé. Jsou to vymazlené potvory. Spousta, na jednu stranu roztomilých, na stranu druhou vražedných potvůrek s různými schopnostmi, na které platí různé taktiky. Nechybí mnoho a SS by překonal i enemácký ansábl Dooma 2 a to už je známka kvality. Ale opět… v druhé polovině hry najdete pouze 2 nové nepřátele a to navíc jen bosse.
A nejinak je to v případě prostředí. Celá hra je situovaná do Egypta. 15 různě velikých úrovní a všem vévodí písek. Ale zatímco první půlka hry přináší chrámy, hrobky, údolí, oázy… tak druhá polovina má prakticky jen ty chrámy.
Když se všechny tři věci skloubí dohromady, vznikne v druhé půli hry recept na nudu, kterou ale stále může spasit level design. Jenže i ten se kamsi vytrácí a jen málokdy se objeví úroveň, která má nápad. Pak už je to prostě jen frenetická akce, kterou zpříjemňují tajné oblasti. Chápu, že u mnoho hráčů nejsou secrety víc než jakési odbočení z cesty - když je cestou potkám fajn, když je nepotkám, hledat je nehodlám – asi tak nějak. Já to mám trochu jinak, což je i jeden z důvodů proč je můj finální herní čas obvykle až dvojnásobkem oficiálního předpokládaného času, který hra uvádí. Jen tak na okraj – SS po vzoru starých Doomovek nabízí i dvojici tajných úrovní. Je to jediný díl série, který tajné úrovně má.
Pár slov si zaslouží i sám velký hrdina Sam. Ten má v celé sérii dvě tváře. Tvář Dukenovskou v SS 1 a 3. A tvář idiotskou v SS 2. No a světe div se, pouze ta idiotská tvář mi přijde zábavná a vtipná. Takže v SS:HD jsem si vyslechl pár hlášek, ale že bych zaznamenal na tváři úšklebek, to bohužel ne.
Jedním z plusů SS je velmi kvalitní Coop. Nemluvím tu ani tak o nějaké vyložené potřebě spolupráce, ale o nastaveních, ze kterých pak vyplývá, jak moc budou hráči jeden na druhém závislí. Je možné zvednout nepřátelům zdraví, je možné omezit počet životů a stejně tak je možné, aby se o nalezené předměty museli hráči dělit. To obzvláště v případě zbraní vyvolává zajímavé situace…
Ještě si dovolím pár slov k bossovi. Mám ho totiž dole v záporech a bylo by dobré říct proč. Hlavní boss, ač je velký jak King Kong a ozbrojený jak letadlová loď, totiž vůbec nenabízí zajímavý bossfight. Krom utíkání a uhýbání je jeho porážka založená do jisté míry na náhodě. Když potřebujete toho velkého zmetka udržet na jednom místě a on se pořád hýbe, aniž byste s tím mohli cokoli dělat, není bossfight ani zábavný a ani vyžadující určitý skill.
Tím by komentář k HD verzi mohl i skončit, ale jak jsem řekl – původní verze pro mě už neexistuje, takže…
Serious Sam je na první pohled takovým pokračovatelem odnože nenáročných stříleček jako byl Doom, Quake a další. A skutečně to tak prvních asi pět-šest levelů vypadá, ale potom náplň SS plynule přechází v obrovské řeže založené na arénách a spawnu mnoha monster. Opatrný postup, zákeřně rozmístění nepřátelé a nelineární úrovně se ještě tu a tam párkrát vrátí, ale nikdy ne v natolik velkém měřítku, abych si dovolil označit SS za pokračovatele Doomovek. Jelikož mě to vždycky táhlo k opatrnému postupu místo frenetické akce, byla to právě první polovina hry, která mne bavila nejvíce. Ale to není jediný důvod, proč se mi zdá, že někde v polovině hry, asi tak po seskočení do kanálu (příhodné…) jde kvalita hry do kelu. Celá hra totiž vystřílí všechnu munici právě v té první půlce a pak už je to jen o setrvačnosti – jestli hráč vydrží až k bossovi.
Zbraně jsou až na pár výjimek klasické – bročka, kulomet, raketomet… Vrcholem pak je jeden ze symbolů celé série a to kanon, čili hra na kuželky s fakt hodně velkou koulí. Ale v druhé polovině hry seženete 1-2 nové zbraně a to je sakra málo.
To samé nepřátelé. Jsou to vymazlené potvory. Spousta, na jednu stranu roztomilých, na stranu druhou vražedných potvůrek s různými schopnostmi, na které platí různé taktiky. Nechybí mnoho a SS by překonal i enemácký ansábl Dooma 2 a to už je známka kvality. Ale opět… v druhé polovině hry najdete pouze 2 nové nepřátele a to navíc jen bosse.
A nejinak je to v případě prostředí. Celá hra je situovaná do Egypta. 15 různě velikých úrovní a všem vévodí písek. Ale zatímco první půlka hry přináší chrámy, hrobky, údolí, oázy… tak druhá polovina má prakticky jen ty chrámy.
Když se všechny tři věci skloubí dohromady, vznikne v druhé půli hry recept na nudu, kterou ale stále může spasit level design. Jenže i ten se kamsi vytrácí a jen málokdy se objeví úroveň, která má nápad. Pak už je to prostě jen frenetická akce, kterou zpříjemňují tajné oblasti. Chápu, že u mnoho hráčů nejsou secrety víc než jakési odbočení z cesty - když je cestou potkám fajn, když je nepotkám, hledat je nehodlám – asi tak nějak. Já to mám trochu jinak, což je i jeden z důvodů proč je můj finální herní čas obvykle až dvojnásobkem oficiálního předpokládaného času, který hra uvádí. Jen tak na okraj – SS po vzoru starých Doomovek nabízí i dvojici tajných úrovní. Je to jediný díl série, který tajné úrovně má.
Pár slov si zaslouží i sám velký hrdina Sam. Ten má v celé sérii dvě tváře. Tvář Dukenovskou v SS 1 a 3. A tvář idiotskou v SS 2. No a světe div se, pouze ta idiotská tvář mi přijde zábavná a vtipná. Takže v SS:HD jsem si vyslechl pár hlášek, ale že bych zaznamenal na tváři úšklebek, to bohužel ne.
Jedním z plusů SS je velmi kvalitní Coop. Nemluvím tu ani tak o nějaké vyložené potřebě spolupráce, ale o nastaveních, ze kterých pak vyplývá, jak moc budou hráči jeden na druhém závislí. Je možné zvednout nepřátelům zdraví, je možné omezit počet životů a stejně tak je možné, aby se o nalezené předměty museli hráči dělit. To obzvláště v případě zbraní vyvolává zajímavé situace…
Ještě si dovolím pár slov k bossovi. Mám ho totiž dole v záporech a bylo by dobré říct proč. Hlavní boss, ač je velký jak King Kong a ozbrojený jak letadlová loď, totiž vůbec nenabízí zajímavý bossfight. Krom utíkání a uhýbání je jeho porážka založená do jisté míry na náhodě. Když potřebujete toho velkého zmetka udržet na jednom místě a on se pořád hýbe, aniž byste s tím mohli cokoli dělat, není bossfight ani zábavný a ani vyžadující určitý skill.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Zbraně a nepřátelé, místy zajímavý design map, Coop režim, kvalitní HD verze, hudba, obecně první polovina hry
Proti: Závěrečný boss, místy zbytečně moc nepřátel, stále se opakující prostředí, obecně druhá polovina hry