Ori je prototypem hry, kterou bych si pravděpodobně velmi toužil zahrát krátce po roce 2000... Vzhledem k udělenému hodnocení pouze tak nějak rámcově. Myslím v době, kdy retrospektivně legračně nedokonalé 3d akce s nekvalitní grafikou, animacemi a pornoidním příběhem principielně trhaly hráčům prdele a účetním zase prodejní rekordy. Abe se přestěhoval někam na pleják, kde paralelně vznikaly příjemně prapodivné japonské záležitosti jako Ico s nulovým zájmem PC hráčů a ještě horšíma vyhlídkama na byť jen narychlo zmatlanou konverzi.

Stejně jako mnoho jiných dnešních her však Ori nejvíc dojíždí na (při dané obtížnosti a délce hry) neudržitelné herní mechanismy. V praxi se to projeví tak, že mě hra přestane bavit ještě před dohráním:) Jde o to, že v Orim se imrvere někam nebo pro něco vracíte při nastaveném respawnu nepřátel a řešení těch samých překážek, což je zrovna tak shitty, jako Zítra vstanu a opařím se čajem, přičemž obsah hry není dostatečně kvalitní, aby tento danajský dar originálně myslících vývojářů unesl. Vzhledem k tomu, že hra celkem nezanedbatelně pracuje s myšlenkou jisté rekuperace energie z (opět) poražených nepřátel, je lehce blbě už samotný herní koncept. Hra si nějakou dobu sice drží určité momentum, kdy je tohle všechno jedno, dočasný drive plynoucí z neokoukanosti a smyslového příjemna, jenž Ori rozhazuje po hrstech o velikosti lopaty, ale ve finálne jsem si z jeho hraní odnes menší emoce a zážitky, než od mnoha jiných her, asi právem považovaných za trendové nebo komerční. (Takové hry navíc většinou nebojují s délkou ani obtížností - slupnou se jak palačinky.)

Chce to být originální, JE to originální, bude se to líbit každému a rozběhá to taky každý, ale Claw s Abem se Orimu můžou leda tak smát se vztyčeným prostředníčkem z hrobu.

A naskriptěné zaplavení vodou bez ohledu na výkon hráče není originální, je to jenom pitomé. Můžeme tomu pracovně začít říkat třeba Arcade Level Scaling Horseshit.