Ezio potřetí… ten chlápek ale má charakter a charisma, to se musí nechat. Utáhnul tři dlouhé hry a vždycky bylo fajn za něj hrát. Něco takového se pevně daným charakterům počítačových hrdinů nedaří každý den. Postava, kterou si okamžitě vybavím, když se řekne herní hrdina je jednoznačně Lara Croft – pro mě symbol PC her. Na Laru Ezio pořád nemá, i když… pokud vezmeme celkovou délku Eziovy ságy, čili cca 90-100 hodin, je Lara alespoň z hlediska délky pobytu na obrazovce docela v ohrožení. Prostě z Ezia je herní persona a minimálně v mém podvědomí se zařadil do síně velikánů vedle Lary, Gordona Freemana, Duke Nukema a dalších.
Ten tam je ale nerozvážný floutek z AC 2 i odměřený postrach Říma z Bratrstva. Teď tu máme Ezia z Konstantinopole a to je rozumný, inteligentně vyhlížející stařík, který i v padesáti letech poskakuje po střechách jako Tarzan. Ezio ale není dokonalost sama. Občas dělá chyby, uvědomuje si je, snaží se je napravit a tak dále. A ani sám ve svých očích není Ezio žádný superhrdina, ale obyčejný znavený chlápek, který stále neví, co je smyslem jeho života. Takhle má vypadat hrdina s velkým H – žádný namyšlený boreček s cigárem v tlamě a prstem na spoušti, ale člověk, který sice dokáže velké věci, ale nepostrádá lidskost.
Příběh mě i tentokrát dost táhnul, byť bylo znát, že moc obsáhlý rozhodně není. Počátek je opět soustředěný na výcvik a polovina většiny sekvencí se točí okolo prolézání hrobek, hledání knížek a klíčů. Ono i těch důležitých postav je podezřele málo (alespoň jsou pěkně napsané) a to je délka hry stále někde na úrovni 30h. Na klasický děj okolo Asasínů, politiky, Eziova života, atd. zkrátka moc prostoru nezbylo. Sice mě docela zamrzel velký počet WTF momentů na počátku a konci hry (viz třeba nezapomenutelný templář likvidující vrženým šutrem povoz), ale jinak mě příběh bavil a samotný závěr mi dokonce předvedl jeden z nejemotivnějších herních zážitků, co znám.
Důležitou postavou Odhalení je i Altair. Bylo skvělé si za něj opět zahrát, byť už neměl nic ze své chladnokrevnosti a arogance, čímž jeho osobnost hodně ztratila. Jelikož se Altair zdržel na monitoru poměrně dlouho, dovoluji si říct, že Odhalení už není příběhem dvou hrdinů ale hned tří.
Ovšem Desmond zklamal na celé čáře. To blížící se rozhození osobností bylo cítit už v AC 2, ale autoři ten potenciál úplně zabili. A bohužel čím dál tím víc se zaplétají do stále podivnějších a podivnějších sci-fi prvků, takže místo toho, aby se Desmondův příběh zase pořádně nakopnul vpřed, trčí celou hru na jednom psycho místě. To i v AC 1 byl Desmodův děj pružnější!
Ale zpět k hlavní náplni hry. Jaký je vlastně Istanbul anebo spíše Konstantinopol? Z nového města jsem byl zpočátku nadšený. Všude samé barvy, nádech orientu, pěkné památky, velké lodě, voda… Tak jsem se asi hodinu jen tak procházel po první čtvrti a zjistil smutnou věc – Konstantinopol je sice moc hezká, ale takhle spletité nepřehledné město snad tvůrci ještě nevymysleli. Nějaká šance na to, že se ve městě vyznám a budu schopen dojít na kýžené místo jen s použitím minimapy vzala rychle za své. Oproti Konstantinopoli byl i Řím přehledný. Odhalení tasí i druhé město, podstatně menší a na pohled opět zajímavé, ale zase je to takové… zmatečné.
Nemá smysl znovu přebírat tu obvyklou herní náplň, která je typickým znakem AC série a taktéž nemá smysl bavit se o prvcích, které postupem jednotlivých her přicházely a které v Odhalení stále ještě fungují, byť třeba s určitými změnami. Ano mluvím tu o synchronizaci, bratrstvu, finančnímu systému atd. Radši se zase zaměřím na novinky, které i tady hrají velkou roli.
První novinkou je systém výroby a používání bomb. Díky přísadám, které se dají porůznu získat, může Ezio poskládat řadu odlišných bomb s všelijakými schopnostmi. Už jen samotných účinků bomb je asi 10 druhů a k tomu připočtěte proměnlivý dosah bomby a ještě čtyři odlišné druhy detonace. A pak tu jsou ještě krátké výukové mise mistra Bombermana - Piriho Reise :) Díky nim se dá snadno a rychle přijít na to, jak bomby správně použít. S bombami jsem si prostě vyhrál, vyrobil jich stovky a s chutí je využíval po celou hru. Je to zábavné, je to hravé, je to užitečné… co víc k tomu dodat? Nejlepší novinka Odhalení.
To novinka číslo dvě zase tak fantastická není. Nepřátelé za určitých okolností mohou napadnout vaše Asasínské základny a tehdy přichází speciální mise po vzoru Tower Defense her. Tyhle hry mě nikdy nebavily, ale při první takovéto misi, se mi zdálo, že AC verze TD her má něco do sebe a bude více zábavná než frustrující. Přestože není zase tak těžké se TD misím úplně vyhnout (stačí včas snižovat známost), kvůli splnění výzev frakcí jsem několik dalších TD misí vyvolal a absolvoval. No, a pohořel jsem. Zpočátku to vždycky bylo fajn, pak přišel válečný stroj a ten bez obtíží projel až k základně. Bum, prásk a je to. Říkal jsem si, co dělám špatně a zkoušel různé postupy a různé zastoupení jednotek (prostě typický znak TD her). Takže místo kýžených tři TD misí jsem jich nakonec absolvoval asi 8, abych si konečně mohl odškrtnout splněnou výzvu frakce.
A poslední výrazná novinka se týká Desmonda. V jeho dějové lince se otevírají speciální mise z pohledu první osoby. Všude okolo hranaté kostičky, tu a tam obrázek, spousta řečí vysvětlující Desmodův život a hlavně dva druhy bloků, kterými se staví cesta skrze propasti. Logická hopsací hra vzdáleně připomínající Portal? No, super, říkal jsem si. Jenomže Portal se pyšnil řadou nápadů a opravdu útočil na mozek, kdežto fantasie tvůrců tohoto ‚zázraku‘ moc daleko nesahá. Překážek jsou asi tři různé druhy a pak už se jednotlivé situace jen a jen opakují. Sem tam se objevily opravdu působivé momentky – řeka, či silnice s auty, ale povětšinou je to podivná změť kostiček, která s dějem na pozadí nemá mnoho společného. Docela bída.
Co říci závěrem? Odhalení toho sice moc neodhalí, ale hraje se velmi dobře a krásně uzavře příběhy Altaira a Ezia. Jsem opět spokojen, ostatně ten základ AC, myslím tím ty typické znaky a principy, mě jdou do plně noty. Baví mě procházet města, skákat po střechách, ohánět se mečem, sledovat příběh na motivy historických událostí, prohlížet historické památky atd. Z toho důvodu nepředpokládám, že dokud bude základ AC takovýto, moje hodnocení půjde někdy výrazně dolů. Těch pár desítek procent, které zbývají do stovky, určuje příběh jednotlivých dílů, nové prvky a nápady, postavy, prostředí, zpracování misí… No a Odhalení je někde na pomezí AC 2 a Bratrstva, čili 85%
Ten tam je ale nerozvážný floutek z AC 2 i odměřený postrach Říma z Bratrstva. Teď tu máme Ezia z Konstantinopole a to je rozumný, inteligentně vyhlížející stařík, který i v padesáti letech poskakuje po střechách jako Tarzan. Ezio ale není dokonalost sama. Občas dělá chyby, uvědomuje si je, snaží se je napravit a tak dále. A ani sám ve svých očích není Ezio žádný superhrdina, ale obyčejný znavený chlápek, který stále neví, co je smyslem jeho života. Takhle má vypadat hrdina s velkým H – žádný namyšlený boreček s cigárem v tlamě a prstem na spoušti, ale člověk, který sice dokáže velké věci, ale nepostrádá lidskost.
Příběh mě i tentokrát dost táhnul, byť bylo znát, že moc obsáhlý rozhodně není. Počátek je opět soustředěný na výcvik a polovina většiny sekvencí se točí okolo prolézání hrobek, hledání knížek a klíčů. Ono i těch důležitých postav je podezřele málo (alespoň jsou pěkně napsané) a to je délka hry stále někde na úrovni 30h. Na klasický děj okolo Asasínů, politiky, Eziova života, atd. zkrátka moc prostoru nezbylo. Sice mě docela zamrzel velký počet WTF momentů na počátku a konci hry (viz třeba nezapomenutelný templář likvidující vrženým šutrem povoz), ale jinak mě příběh bavil a samotný závěr mi dokonce předvedl jeden z nejemotivnějších herních zážitků, co znám.
Důležitou postavou Odhalení je i Altair. Bylo skvělé si za něj opět zahrát, byť už neměl nic ze své chladnokrevnosti a arogance, čímž jeho osobnost hodně ztratila. Jelikož se Altair zdržel na monitoru poměrně dlouho, dovoluji si říct, že Odhalení už není příběhem dvou hrdinů ale hned tří.
Ovšem Desmond zklamal na celé čáře. To blížící se rozhození osobností bylo cítit už v AC 2, ale autoři ten potenciál úplně zabili. A bohužel čím dál tím víc se zaplétají do stále podivnějších a podivnějších sci-fi prvků, takže místo toho, aby se Desmondův příběh zase pořádně nakopnul vpřed, trčí celou hru na jednom psycho místě. To i v AC 1 byl Desmodův děj pružnější!
Ale zpět k hlavní náplni hry. Jaký je vlastně Istanbul anebo spíše Konstantinopol? Z nového města jsem byl zpočátku nadšený. Všude samé barvy, nádech orientu, pěkné památky, velké lodě, voda… Tak jsem se asi hodinu jen tak procházel po první čtvrti a zjistil smutnou věc – Konstantinopol je sice moc hezká, ale takhle spletité nepřehledné město snad tvůrci ještě nevymysleli. Nějaká šance na to, že se ve městě vyznám a budu schopen dojít na kýžené místo jen s použitím minimapy vzala rychle za své. Oproti Konstantinopoli byl i Řím přehledný. Odhalení tasí i druhé město, podstatně menší a na pohled opět zajímavé, ale zase je to takové… zmatečné.
Nemá smysl znovu přebírat tu obvyklou herní náplň, která je typickým znakem AC série a taktéž nemá smysl bavit se o prvcích, které postupem jednotlivých her přicházely a které v Odhalení stále ještě fungují, byť třeba s určitými změnami. Ano mluvím tu o synchronizaci, bratrstvu, finančnímu systému atd. Radši se zase zaměřím na novinky, které i tady hrají velkou roli.
První novinkou je systém výroby a používání bomb. Díky přísadám, které se dají porůznu získat, může Ezio poskládat řadu odlišných bomb s všelijakými schopnostmi. Už jen samotných účinků bomb je asi 10 druhů a k tomu připočtěte proměnlivý dosah bomby a ještě čtyři odlišné druhy detonace. A pak tu jsou ještě krátké výukové mise mistra Bombermana - Piriho Reise :) Díky nim se dá snadno a rychle přijít na to, jak bomby správně použít. S bombami jsem si prostě vyhrál, vyrobil jich stovky a s chutí je využíval po celou hru. Je to zábavné, je to hravé, je to užitečné… co víc k tomu dodat? Nejlepší novinka Odhalení.
To novinka číslo dvě zase tak fantastická není. Nepřátelé za určitých okolností mohou napadnout vaše Asasínské základny a tehdy přichází speciální mise po vzoru Tower Defense her. Tyhle hry mě nikdy nebavily, ale při první takovéto misi, se mi zdálo, že AC verze TD her má něco do sebe a bude více zábavná než frustrující. Přestože není zase tak těžké se TD misím úplně vyhnout (stačí včas snižovat známost), kvůli splnění výzev frakcí jsem několik dalších TD misí vyvolal a absolvoval. No, a pohořel jsem. Zpočátku to vždycky bylo fajn, pak přišel válečný stroj a ten bez obtíží projel až k základně. Bum, prásk a je to. Říkal jsem si, co dělám špatně a zkoušel různé postupy a různé zastoupení jednotek (prostě typický znak TD her). Takže místo kýžených tři TD misí jsem jich nakonec absolvoval asi 8, abych si konečně mohl odškrtnout splněnou výzvu frakce.
A poslední výrazná novinka se týká Desmonda. V jeho dějové lince se otevírají speciální mise z pohledu první osoby. Všude okolo hranaté kostičky, tu a tam obrázek, spousta řečí vysvětlující Desmodův život a hlavně dva druhy bloků, kterými se staví cesta skrze propasti. Logická hopsací hra vzdáleně připomínající Portal? No, super, říkal jsem si. Jenomže Portal se pyšnil řadou nápadů a opravdu útočil na mozek, kdežto fantasie tvůrců tohoto ‚zázraku‘ moc daleko nesahá. Překážek jsou asi tři různé druhy a pak už se jednotlivé situace jen a jen opakují. Sem tam se objevily opravdu působivé momentky – řeka, či silnice s auty, ale povětšinou je to podivná změť kostiček, která s dějem na pozadí nemá mnoho společného. Docela bída.
Co říci závěrem? Odhalení toho sice moc neodhalí, ale hraje se velmi dobře a krásně uzavře příběhy Altaira a Ezia. Jsem opět spokojen, ostatně ten základ AC, myslím tím ty typické znaky a principy, mě jdou do plně noty. Baví mě procházet města, skákat po střechách, ohánět se mečem, sledovat příběh na motivy historických událostí, prohlížet historické památky atd. Z toho důvodu nepředpokládám, že dokud bude základ AC takovýto, moje hodnocení půjde někdy výrazně dolů. Těch pár desítek procent, které zbývají do stovky, určuje příběh jednotlivých dílů, nové prvky a nápady, postavy, prostředí, zpracování misí… No a Odhalení je někde na pomezí AC 2 a Bratrstva, čili 85%
Hugo: The Magic Oak
Pro: Vše dobré z AC 2 + bomby, příběh Altaira, nové prostředí orientu, návrat do Masyafu
Proti: Vše špatné z AC 2 + výzvy frakcí, bratrstvo, Desmondova cesta