Ezio podruhé… a bohužel už zdaleka ne tak dobře jako napoprvé. Renesanční Itálie se zdá být jako fajn poutavá doba, ale ne tak poutavá, aby utáhla dvě AC hry. Zvláště, když 6-7 map z AC 2 dalo zavděk jen jedné jediné (ne tak docela, ale k tomu se dostanu). Řím to prostě neutáhne, nezvládne podržet celou hru, která je navíc stejně dlouhá jako její předchůdce (u mě cca 30 h).

Příběh opět boduje a má v rukávu nejednu nápaditou misi a nejeden zvrat. Navíc má Ezio důstojného soupeře, který dokáže pořádně zatopit. Vlastně celá rodinka Borgiů i další hlavní záporáci se povedli. Oproti tomu jdou vedlejší Eziovy cíle stranou. Ještě, že jsou noví členové společenstva záporáků zvěčněni na krabičce hry, jinak bych na ně rychle zapomněl. Také vítám návrat starých známých postav – Machiavelli (ten má fůru prostoru), Da Vinci, La Volpe, rodinka Auditore a mnozí další.

I Desmondův příběh se pohnul a můžu říct něco, co jsem vůbec nečekal, že někdy řeknu, totiž – Desmond se zdržel na obrazovce déle než by se mi líbilo. Jeho dějová linie je sice akční, ale jednotlivé skákací úseky se hrozně často natahují. Ale zase se mi líbí možnost kdykoli opustit Animus, pokecat s kolegy, projít maily… Svým pojetím se to trochu blíží AC 1.

K příběhu je to vše, pojďme dál…

Začnu tím, co je na hře nejhorší a tím je paradoxně veškeré dění v Římě, čili 90% hry. Hmm, teď to asi vypadá, že bych měl hře vrazit mizivé hodnocení, ale je rozdíl mezi nejhorším a špatným. Klasická herní náplň, čili poskakování po střechách, sběratelské aktivity (je jich stále příliš mnoho), ježdění na koni, plnění hádanek subjektu 16 (jsou těžší a lepší), vraždění, mlácení, sledování, závodění…, je to tu znovu a bez nějakých výrazných změn. Je to jako protáhnout si herní dobu AC 2 o 30 hodin. Stejná architektura, stejné principy, stejné mise… Jen nové město rozdělené do čtyř částí, přičemž zhruba polovinu mapy tvoří hustá městská zástavba a zbytek venkov plný chrámů a polí. Přesun po takhle velké mapě je problematický a nijak zvláště tomu nepomohou ani zkratky a ani koně. Tím spíše, že zatímco v minulých dílech se velká města otevírala postupně a většina nově zpřístupněných misí se odehrávala právě v té nové čtvrti, tady je 80% města k dispozici už ve třetí sekvenci a úkoly se běžně plní všude možně. Dlouhé přesuny napříč mapou jsou tak zcela běžné.

Novinky zde samozřejmě jsou a bohužel ne každá mi sedla.

Tak například rozdělení města do částí, kterým vládnou nepřátelé, vypadá a opravdu je zajímavé. Hlavní základnou každé části města je věž, kterou je třeba zapálit a ještě předtím zabít tamního velitele. Díky skutečnosti, že velitel je většinou zbabělec, je obvykle nutné počínat si opatrně a nevyplašit ho. Pokud je čtvrť vyčištěna, Ezio může začít s renovací doposavad zavřených obchodů, čímž mu do kapsy plynou zisky. Jinak se ale finanční systém moc nezměnil, tedy až na poměrně komplikovaně vyhlížející možnost investic do vlastněných obchodů. Nějak to prý souvisí s ostatními online hráči, ale zjednodušeně řečeno to znamená sázku do loterie – čím více peněz je možné do obchodu investovat, tím více můžete vydělat i prodělat.

Druhou významnou novinkou je Bratrstvo. Ezio už není sám a může najmout nového Asasína, vycvičit ho a následně jej přivolávat do terénu nebo ho posílat na speciální mise s proměnlivou obtížností i výdělkem. Asasíni se postupem času vylepšují a hráč vybírá, co jim za získané zkušenosti vylepší. Pokud Asasín umře, je načase doplnit partu hic nějakým novým. Tyto RPG prvky jsou zřejmě hlavním tahákem hry, ale mě to nijak zvláště netáhlo. Čekal jsem, že dostanu Asasína pod kontrolu, že půjde městem se mnou a bude mi pomáhat v misích i v běžných aktivitách, ale chyba lávky – když se spřátelený Asasín povolá do akce, pomůže zabít pár nepřátel a po boji zmizí. Tolik k ‚úžasnému‘ principu Bratrstva. Když se mi do rukou dostala krabička se hrou a já tam viděl Ezia a za ním partu podivínů, měl jsem za to, že tohle je to slavné Bratrstvo, že ti lidé budou spojenci, že budou moci s Eziem pobíhat po městě a tak dále. Čekal jsem systém společníků s charakterem a ne tlupu bezduchých nindžů bojující stylem – zjev se, udeř a zmiz.

Další výraznou novinkou je možnost procentuální synchronizace. Většina misí má dodatečný úkol, přesněji podmínku, která pokud je splněna, je dosaženo 100% synchronizace mise. Jinými slovy jde o mnohdy obtížné úkoly navíc. Nezní to špatně, jenomže někdy jsou ty úkoly vážně na hraně a vyžadují řadu restartů. Zabít partu fanatiků aniž by vás jedenkrát zasáhli nebo v šibeničním časovém limitu proběhnout hrobkou… není to žádná sranda. Osobně jsem na maximální synchronizaci dbal jen u hlavních misí, kde se mi povedlo splnit vše, ale kolikrát třeba až na třetí pokus.

Pak tu jsou ještě pochybné archievementy neboli úkoly pro frakce typu zabij X nepřátel pomocí schopnosti Y. Jděte s tím do háje autoři! Archievementy jsou jen nesmyslné diktování hráčům, jak mají hrát. Obzvláště hra založená na velké volnosti a svobodě konání by něco takového mít nemusela. Na archievementy obvykle z vysoka kašlu. Jenže za tyhle úkoly jsou odměny, o to je to horší. Lákán odměnami jsem tu nudu prostě absolvoval a… nudil jsem se.

A teď se budu věnovat tomu, co se tvůrcům opravdu povedlo. Obvykle jsou to detaily, ale detaily jsou důležité. Vezmu to v bodech…

1. Ezio pokračuje přesně tam, kde skončil. Na samém počátku Bratrstva jsem měl přesně tu výbavu, jako na konci AC 2 a stál jsem na tom samém místě. Tomu říkám perfektní návaznost! Samozřejmě, že Ezio nezůstane takovým borcem po celou hru, ale už jen to počáteční provázání se počítá.
2. Monteriggioni je další tahák. Jiná hra a přesto stejné místo. Bylo skvělé si vilu prohlédnout znovu, vidět ty obchůdky kde jsem tolikrát nakupoval, prohlédnout si pár obrazů i vyšplhat na věže. A Monteriggioni hraje roli i v Desmondově příběhu. Vidět vilu tehdy a v moderním hávu je další skvělý detail.
3. Mise Cristiny, tj. další bodík k dobru. Děj okolo Cristiny v AC 2 velmi rychle vyšuměl do prázdna. Je pěkné se v rámci vzpomínky ve vzpomínce podívat do Florencie, projít se po známých místech a potkat postavy, které už v AC 2 zemřeli. A i ta dějová linka má něco do sebe.
4. Leonardovy stroje, čili série dlouhých misí na nových mapách, v nichž se obvykle vyžaduje stealth postup. Hlavně tu ale jsou funkční stroje, které snad Leonardo skutečně kdysi navrhl. Dělo, kulomet, tank… perfektní mise.

A to by bylo skoro vše. Bratrstvo samo o sobě není špatné, ale chvílemi působí jako nastavovaná kaše a co se nového koření týče, to se také vyvedlo jen zčásti. Myslím, že málokterá země omezená jednou historickou dobou by měla dost materiálu na to, aby utáhla dvě 30ti hodinové hry.

Zbývá už jen DLC, které stejně jako v případě DLC pro AC 2 je zahrnuto v PC verzi. Pojďme na to.


Da Vinciho zmizení

Do přídavku jsem se pustil až po odehrání základní hry. Šetřil jsem si ho na samotný závěr příběhu a chtěl se do něj pustit před sekvencí 9, jenomže od půlky sekvence 8 jde všechno tak rychle, že se volnost pohybu vrátí až po závěrečných titulcích.

Příběh DLC je zasazený krátce před sekvencí 9, čili dost dobře nechápu, proč není přídavek součástí hlavní dějové linky, stejně jako DLC v AC 2. Samotné DLC nabízí hned 8 misí. Horší je příběh, který přinese něco zajímavého snad jen v první a poslední misi. Ovšem díky perličkám jako je třeba zcela nová mapa zámečku, návrat některých postav nebo skládání puzzle, je přídavek vcelku zajímavý. Bohužel většina misí se odehrává v ulicích Říma, kterého jsem měl tehdy už opravdu plné zuby.

Hodnocení 75%