Jakožto poměrně hodně velký fanoušek jedničky jsem rozbil své virtuální prasátko a zainvestoval do téhle hry. Na můj vkus to bylo poměrně hodně peněz (asi 14 euro), protože se mi nechtělo čekat na slevu. A musím říct, že se mi to vyplatilo. Dostalo mě to stejně jako jednička, ale trochu jinak. Zatím jsem to ukončil na 72. místě celkového žebříčku (počítaje i prvních 19 míst, kteří zabírají hackeři s nesmyslným skóre), takže se mi potvrdil dojem z jedničky, že na tuhle hru mám asi fakt talent, respektive hodně velkou trpělivost. A vy si můžete říct, že čtete komentář od profíka. :D Ehm, já byl vždycky tak skromný....
Na první pohled se to nezdá, ale od jedničky se toho změnilo docela dost. V zásadě nic převratného, ale na výsledek to má dopad velký. Stále vám běží panáček (povětšinou zleva doprava) a přeskakujete, podlézáte, používáte trampolínu, odkopáváte a vyrážíte překážky, sbíráte bonusy. Když uděláte chybu, jedete odznova. Do toho hraje perfektní kombinace podkresové hudby s hudbou interaktivně generativní.
Hudba samotná opět propírá hlavní téma z jedničky, které neustále varíruje, ale asi pět skladeb ze hry je velmi dobrých (nejradši mám song Superfunk). Hudba a vůbec její interaktivní začlenění do hry dělá z tohoto titulu výjimečnou záležitost a je to třeba vypíchnout.
Zásadní změna číslo jedna oproti jedničce je značné snížení obtížnosti pro ty, kteří se s hrou nechtějí příliš babrat. Jsou tu checkpointy a i samotný herní engine je daleko více odpouštějící. V jedničce se člověk musel trefit do daleko titernějšího časového úseku pro správné načasování akce. Zde je daleko větší tolerance. Zároveň i překážky nejsou nastaveny tak zabijácky jako v jedničce. Pro zkušeného hráče z jedničky (samolibě se mezi ně počítám) je projití hry i na hard v podstatě velmi jednoduché.
I samotné obtížnosti prošly obměnou. Zatímco v jedničce byly mapy na všech obtížnostech stejné, jen na nejlehčí se nesbíraly bonusy, na normal jo a na nejtěžší jste museli sebrat všechno, co šlo, zdejší rozdělení obtížnosti upravuje rozmístění nepřátelských objektů. Takže na easy je objektů málo a na hard je jich asi pětkrát tolik.
Ovšem, kdo chce výzvu, má ji. Checkpointy jde přeskočit a tím tak získat bodový bonus. Pokud chce člověk získat všechny achievementy a dosáhnout dobrého skóre, musí pochopitelně sebrat všechno, co jde a musí každé úspěšné kolo zakončit přesnou střelou z kanónu na terč. A během celé hry tancovat. To je nová featura, kterou se sbírají body navíc kdykoliv, když zrovna máte na mapě chvilku klidu. Je to riskantní praktika. Když totiž tancujete, nemůžete dělat žádnou jinou akci a velmi hrozí opakování kola. Po chvíli praxe však zjistíte, že se dá tancovat skoro furt, ale je to velmi obtížné. Tancování je alfa a omega pro ty, kteří chtějí promluvit do highscores, ale pro úspěšné ukončení hry nemusíte zatancovat ani jednou.
Tato idea, kdo chce výzvu, má ji mít a pro losery je hra lehká, sice má něco do sebe, ale nelíbí se mi to. Takhle se může pyšnit kdejaký vůl, že to dohrál :-) Jednička měla punc určité exkluzivnosti. Tady si sice z toho každý může udělat výzvu podle svého, ale když mě do toho hra v podstatě nenutí, je mi to trochu líto.
Zásadní změnou číslo dvě je grafické a hudební zpracování. Grafika je daleko líbivější, hudba taky. Retro feeling (až na poslední z pěti světů) je pryč. Zapomeňte na chiptune. To jen ve speciálních retro levelech. Bit.Trip Runner 2 se zkrátka snaží být moderně vypadající hrou. Musím říct, že mě to ze začátku zklamalo, ale obě provedení mají co do sebe.
Pak už tu jsou jen drobné změny jako přidání určitých takových rychloklikacích objektů typu kruh a kosočtverec (ten mi nikdy moc nešel), dále je tu třeba booster, který vás zrychlí (našinec ví, že většinou se vyplatí takový booster přeskočit, neboť je lepší být pomalejší a v klidu tancovat :-) ), nebo vodorovná tyč, na které buď visíte nebo jedete nahoře. Nebo třeba nový pohyb, kdy se dá skákat vleže (tento pohyb velmi usnadňuje obtížnost, neboť se dá díky němu vyklouznost i ze zdánlivě neřešitelných situací). Není to nic extra důležitého, ale aspoň nikdo nemůže říct, že něco nepřibylo i v tomto směru.
Za zmínku stojí ještě souboje s bossy. Přišlo mi, že jsou to paradoxně vždycky ty úplně nejjednodušší levely. S výjimkou jediného, a sice toho posledního a pouze na obtížnost hard. V tomto posledním levelu totiž běžíte na úplně opačnou stranu, takže veškeré tělesné mechanismy a zvyky, které jste si pěstovali, jsou fuč a kadence nepřátelských objektů je značná.
Obecně je Runner2 výborný sequel, který má potenciál pobavit na delší čas, než jednička a není zdaleka tak frustrující. Cílí více na mainstream, což je z mého pohledu škoda, ale i hardcore hráči si tu mohou najít výzvu v podobě tancování a přeskakování checkpointů.
Na první pohled se to nezdá, ale od jedničky se toho změnilo docela dost. V zásadě nic převratného, ale na výsledek to má dopad velký. Stále vám běží panáček (povětšinou zleva doprava) a přeskakujete, podlézáte, používáte trampolínu, odkopáváte a vyrážíte překážky, sbíráte bonusy. Když uděláte chybu, jedete odznova. Do toho hraje perfektní kombinace podkresové hudby s hudbou interaktivně generativní.
Hudba samotná opět propírá hlavní téma z jedničky, které neustále varíruje, ale asi pět skladeb ze hry je velmi dobrých (nejradši mám song Superfunk). Hudba a vůbec její interaktivní začlenění do hry dělá z tohoto titulu výjimečnou záležitost a je to třeba vypíchnout.
Zásadní změna číslo jedna oproti jedničce je značné snížení obtížnosti pro ty, kteří se s hrou nechtějí příliš babrat. Jsou tu checkpointy a i samotný herní engine je daleko více odpouštějící. V jedničce se člověk musel trefit do daleko titernějšího časového úseku pro správné načasování akce. Zde je daleko větší tolerance. Zároveň i překážky nejsou nastaveny tak zabijácky jako v jedničce. Pro zkušeného hráče z jedničky (samolibě se mezi ně počítám) je projití hry i na hard v podstatě velmi jednoduché.
I samotné obtížnosti prošly obměnou. Zatímco v jedničce byly mapy na všech obtížnostech stejné, jen na nejlehčí se nesbíraly bonusy, na normal jo a na nejtěžší jste museli sebrat všechno, co šlo, zdejší rozdělení obtížnosti upravuje rozmístění nepřátelských objektů. Takže na easy je objektů málo a na hard je jich asi pětkrát tolik.
Ovšem, kdo chce výzvu, má ji. Checkpointy jde přeskočit a tím tak získat bodový bonus. Pokud chce člověk získat všechny achievementy a dosáhnout dobrého skóre, musí pochopitelně sebrat všechno, co jde a musí každé úspěšné kolo zakončit přesnou střelou z kanónu na terč. A během celé hry tancovat. To je nová featura, kterou se sbírají body navíc kdykoliv, když zrovna máte na mapě chvilku klidu. Je to riskantní praktika. Když totiž tancujete, nemůžete dělat žádnou jinou akci a velmi hrozí opakování kola. Po chvíli praxe však zjistíte, že se dá tancovat skoro furt, ale je to velmi obtížné. Tancování je alfa a omega pro ty, kteří chtějí promluvit do highscores, ale pro úspěšné ukončení hry nemusíte zatancovat ani jednou.
Tato idea, kdo chce výzvu, má ji mít a pro losery je hra lehká, sice má něco do sebe, ale nelíbí se mi to. Takhle se může pyšnit kdejaký vůl, že to dohrál :-) Jednička měla punc určité exkluzivnosti. Tady si sice z toho každý může udělat výzvu podle svého, ale když mě do toho hra v podstatě nenutí, je mi to trochu líto.
Zásadní změnou číslo dvě je grafické a hudební zpracování. Grafika je daleko líbivější, hudba taky. Retro feeling (až na poslední z pěti světů) je pryč. Zapomeňte na chiptune. To jen ve speciálních retro levelech. Bit.Trip Runner 2 se zkrátka snaží být moderně vypadající hrou. Musím říct, že mě to ze začátku zklamalo, ale obě provedení mají co do sebe.
Pak už tu jsou jen drobné změny jako přidání určitých takových rychloklikacích objektů typu kruh a kosočtverec (ten mi nikdy moc nešel), dále je tu třeba booster, který vás zrychlí (našinec ví, že většinou se vyplatí takový booster přeskočit, neboť je lepší být pomalejší a v klidu tancovat :-) ), nebo vodorovná tyč, na které buď visíte nebo jedete nahoře. Nebo třeba nový pohyb, kdy se dá skákat vleže (tento pohyb velmi usnadňuje obtížnost, neboť se dá díky němu vyklouznost i ze zdánlivě neřešitelných situací). Není to nic extra důležitého, ale aspoň nikdo nemůže říct, že něco nepřibylo i v tomto směru.
Za zmínku stojí ještě souboje s bossy. Přišlo mi, že jsou to paradoxně vždycky ty úplně nejjednodušší levely. S výjimkou jediného, a sice toho posledního a pouze na obtížnost hard. V tomto posledním levelu totiž běžíte na úplně opačnou stranu, takže veškeré tělesné mechanismy a zvyky, které jste si pěstovali, jsou fuč a kadence nepřátelských objektů je značná.
Obecně je Runner2 výborný sequel, který má potenciál pobavit na delší čas, než jednička a není zdaleka tak frustrující. Cílí více na mainstream, což je z mého pohledu škoda, ale i hardcore hráči si tu mohou najít výzvu v podobě tancování a přeskakování checkpointů.
Delta Force: Land Warrior