Episode Two považuji (narozdíl od podprůměrné Episode One) za důstojné završení celé série. Herní doba 4,5 hodiny (trojnásobek Episode One) je na DLC poměrně slušná, hře navíc podle mého hodně prospěla změna herního stylu (která samozřejmě nemusí sednout každému :-) )
Elizabeth v porovnání s Bookerem není žádný tvrdý bijec. Regenerující se štít je (konečně) pryč a tak je třeba se buď nenechat zraňovat nebo léčit pomocí lékárniček (či klasicky pomocí všudypřítomných předmětů stylu jídla atd.). Pokud zdraví padne v nějakém momentě na nulu, následuje místo oživení a ztráty peněz Game Over (opět konečně) a load poslední pozice (což díky automatickému rozmístění checkpointů ne vždy potěší). Hraní tak primárně stojí na stealth postupu, nic netušících nepřátel se zejména zpočátku hráč zbavuje primárně úderem (který nemusí být celkem logicky veden pouze zezadu). Postupem času se rozroste zbraňový arzenál na čtyři kusy (pistole, brokovnice, "mikrovlnka" a kuše, používající tři typy šipek), protože Ken Levine konečně pochopil, že omezit se na dvě zbraně stylem BioShock Infinite je opravdu blbost. Místy tak není problém například pár nepřátel odstřelit zpoza rohu brokovnicí, příklon ke stealth není až tak limitujícím faktorem, jak by se mohlo zpočátku zdát.
Počty nepřátel nejsou nijak závratné, na druhou stranu je počet nábojů do zbraní značně omezen, nejedná se ovšem o nic frustrujícího. Plasmidy jsou pouze čtyři, nejdůležitější je pravděpodobně Peeping Tom (krom jiného umožňuje viditelnost nepřátel přes zdi). Hra je po stránce arsenálu velmi dobře vyvážená, hráč používá téměř vše, co má k dispozici.
Episode Two je bohužel stále plná zcela zbytečných neherních sekvencí (zejména počátek a konec), kdy vrcholem interaktivity je držení šipky vpřed či zmáčnustí tlačítka "Use". Levinovi by měl někdo vysvětlit, že hry nejsou filmy, ve hře není zábavné deset minut koukat a minutu "interaktivnit". Nefungovalo to před dvaceti lety v hrůzné éře interaktivních filmů a nefunguje to ani dnes (přestože si to občas někteří hráči myslí).
Elizabeth v porovnání s Bookerem není žádný tvrdý bijec. Regenerující se štít je (konečně) pryč a tak je třeba se buď nenechat zraňovat nebo léčit pomocí lékárniček (či klasicky pomocí všudypřítomných předmětů stylu jídla atd.). Pokud zdraví padne v nějakém momentě na nulu, následuje místo oživení a ztráty peněz Game Over (opět konečně) a load poslední pozice (což díky automatickému rozmístění checkpointů ne vždy potěší). Hraní tak primárně stojí na stealth postupu, nic netušících nepřátel se zejména zpočátku hráč zbavuje primárně úderem (který nemusí být celkem logicky veden pouze zezadu). Postupem času se rozroste zbraňový arzenál na čtyři kusy (pistole, brokovnice, "mikrovlnka" a kuše, používající tři typy šipek), protože Ken Levine konečně pochopil, že omezit se na dvě zbraně stylem BioShock Infinite je opravdu blbost. Místy tak není problém například pár nepřátel odstřelit zpoza rohu brokovnicí, příklon ke stealth není až tak limitujícím faktorem, jak by se mohlo zpočátku zdát.
Počty nepřátel nejsou nijak závratné, na druhou stranu je počet nábojů do zbraní značně omezen, nejedná se ovšem o nic frustrujícího. Plasmidy jsou pouze čtyři, nejdůležitější je pravděpodobně Peeping Tom (krom jiného umožňuje viditelnost nepřátel přes zdi). Hra je po stránce arsenálu velmi dobře vyvážená, hráč používá téměř vše, co má k dispozici.
Episode Two je bohužel stále plná zcela zbytečných neherních sekvencí (zejména počátek a konec), kdy vrcholem interaktivity je držení šipky vpřed či zmáčnustí tlačítka "Use". Levinovi by měl někdo vysvětlit, že hry nejsou filmy, ve hře není zábavné deset minut koukat a minutu "interaktivnit". Nefungovalo to před dvaceti lety v hrůzné éře interaktivních filmů a nefunguje to ani dnes (přestože si to občas někteří hráči myslí).
Star Wars: Squadrons
Pro: změna herního stylu, vyvážená obtížnost
Proti: stále chybějící quicksave a příliš mnoho sekvencí s téměř nulovou interativitou