Předně chci říct, že se v komentáři nehodlám snižovat k označování Japonců jako šikmoočkové, rejžožrouti a další. Někdo tu potřebu má a přijde mu to nejen vtipné, ale i vhodné, ovšem já na takovém jednání vidím leda tak neopodstatněnou představu o podřadnosti či směšnosti východoasijských národů. K něčemu podobně ubohému se zkrátka nesnížím ani v prostém komentáři k PC hře.
Je škoda, že mnoho her ze série MoH se PC verze nedočkalo. Po odehrání AA jsem se začal zajímat o další hry ze série a musel se slzou v oku minout Underground, Frontline, Rising Sun… a zakotvit až u PA, kterému se povedlo něco, čím se může chlubit jen zlomek válečných FPS – neudělat z hlavního protagonisty nezničitelný postrach protivníků, ale obyčejného chlapíka, který už na první pohled a po pár slovech vypadá jako týpek odvedle, co prostě vlezl do válečné mašinérie, kterou zavinila jak Osa, tak nepřímo i Spojenci. Samozřejmě vám ve hře nikdo neřekne, že obchodní embargo Japonce kdovíjak nepotěšilo – stále černobílá hra, ale podaná lidštěji. Tom Conlin vypráví svůj příběh viděný očima člověka, nikoli superhrdiny, jenomže i když má u mě PA za tenhle nápad jednoznačné plus, nedokázal to dotáhnout do konce. I když tu máme trojici hlavních hrdinů, kteří mají odlišný charakter a Conlin má k nim hodně blízko, chybí jakákoli osobní interakce s nimi. Vše se dozvíte v několika málo animacích, emoce nejsou, nebojové (seznamovací) mise také ne, zvraty za nic nestojí a nějaké poválečné zakončení typu pokecáme a zachlastáme (jako třeba ve Flashpointu) taktéž chybí. Vše ohledně příběhu tak zůstalo někde na půli cesty a to je věčná škoda.
Opustit Evropu a zasunout dějiště bojů do Pacifiku je velmi dobrý nápad, jak druhou světovou válku zpestřit. Rozbombardovaná města nahradila džungle, ovšem nadále je vše lineární a to může dělat problém. Když vás hra vypustí v džungli, asi začnete mít pocit, že jste vlastně hrozně svobodní a neustále máte kolem sebe X metrů čtverečných prostoru k prozkoumání, jenomže vše je stále silně koridorové, jen okolní stěnu netvoři cihlová zeď, ale na sebe nahuštěný neprostupný porost. A tak zatímco v reálu byste porostem prošli, tady máte smůlu a to je asi hlavní důvod, proč PA vypadá otevřeně, ač je to stejná klec jako v AA. A jakmile tuhle iluzi prokouknete, zamrzí to.
Podrobný rozpis dojmů z misí se blíží, takže si na něj nechám dost postřehů, avšak nemůžu nezmínit něco, co se vleče celou hrou – větší příklon k realitě, který však na jedné frontě boduje, na té druhé je k smíchu. Shrnu to v bodech…
1. Hlavním bodem, co se mi na oné realitě líbil, je spolupráce se členy party – máme tu řadu příkazů a navíc systém léčení od zdravotníka. Nemůžete však svoji brýlatou záchranu volat donekonečna, ale máte vždy jen určitý počet ‚zákroků.‘ To člověka donutí si dávat pozor a nehnat se do akce. Jinak tu ale stále máme starý dobrý systém lékárniček, čili PA nadále vládne stupňující opatrnost a za to jsem rád.
2. Zbraně se nechovají jako Vinnetouova puška – mohou minout. Když hraji při vypnutém zaměřovači a ve hře není pohled přes mířidla, čeká mě řádka dynamických přestřelek. Když jsou mířidla zakomponovaná, je sice střelba stále zajímavá, ovšem přesnost mi rapidně vzrůstá. V PA to takový zázrak není, a když na Japonce zamíříte a vystřelíte, nemáte jistotu, že půjde k zemi. Navíc zbraně se nedají nabít nebo prohodit během sekundy – působí těžkopádně a skutečně. Mně se to líbí a považuji to za další bod k dobru – PA prostě není zběsilá akce, a kdo je odkojen svižnými hrami typu CoD, tady pohoří.
3. Letadla nic nevydrží, létají pomalu a nízko. To způsobuje, že jich i běžnou ruční zbraní odpálíte strašně moc. Amíci z PH byli v reálu tak vyjukaní, že nesestřelili skoro nikoho a já chápu, že pokud by se tato skutečnost měla promítnout do hry, pak bude první mise o ničem, jenže takhle je to až moc předimenzované.
4. Japonci jsou vyobrazování jako stádo valících se zvířat. K banzaj útokům docházelo a Japončíci byli mnohdy zfanatizovaní a ovládnutí představou vlastní nesmrtelnosti, jenomže cpát banzaj útok do každé druhé úrovně je na palici. Kdyby byli Japonci v situaci, kdy jsou obklíčení nebo nemají munici pak dobrá, chápu to, ale jaký má smysl sebevražedný útok proti velké skupině vojáků nebo dokonce proti řadě kulometných hnízd? S tím může souviset i AI jako celek – nepřátelé i spojenci jsou tupci. Ale jsou hry, kde to bije do očí a pak jsou hry, kde se vše snaží vykompenzovat scripty a rozmístění nepřátel. PA se naštěstí přibližuje druhému případu, byť se představy stáda všude okolo nezbavíte.
Doménou Medalu je pochopitelně zisk ocenění za plnění vedlejších úkolů. Zatímco některé vedou stejně jako v AA k medailím, jiné (tzv. hrdinské úkoly) do vaší truhličky přidávají různé předměty, k nimiž se váže vykonaný úkol. Jsou to zkrátka archievementy podané příjemným způsobem – uděláte něco navíc, ne že jen splníte omezující kravinu, co si tvůrci vycucali z prstu (ano, mluvím tu o stupidních archievementech typu zastřel X nepřátel touhle zbraní).
Dojmy z misí:
Výcvik
Je to zvláštní, ale hra vás na úvod plácne do útoku na Tarawu, čili až do pokročilé fáze války, kdy už Japonci pouze ustupují. Byl jsem překvapen a věděl, že něco nehraje. Navzdory snažení jsem na pláži padl k zemi a myslel, že je čas na loading, jenže do toho začnou mluvit jakési vnitřní hlasy a je evidentní, že jde jen o příběhový… zvrat či zvratek? Ono dát hráči představu, že musí restartovat a přitom tomu tak není je hodně ošklivé. Ta ‚smrt‘ měla být v animaci, o tom žádná.
Mám tutoriály rád, ale mám radši, když nejsou povinné. Proto jsem byl zprvu rozčarován, čemuž nepomohl ani důstojník se zelenou kaší místo mozku. Ale brzy se ukázalo, proč je výcvik tak důležitý a nejde jen o naučení se některých netypických věcí jako třeba udávání rozkazů. Hlavní důvod povinného tutoriálu bezpochyby tkví v seznámení se s trojicí hlavních hrdinů – už po výcviku mi bylo jasné, že Jimmy bude vyděšený doktor, Frank odhodlaný velitel a Willy frajírek se zalíbením ve sniperkách. Zároveň se načne jejich vzájemné přátelství, takže povinný trénink nakonec beru jako rozumnou věc.
1 - Pearl Harbor
Čekal jsem o hodně víc, než jsem dostal. Útok Japonců se mění ve frašku ve chvíli, kdy dostanete do ruky zbraň, se kterou nějakými pěti výstřely sundáte letadlo. Kdyby bylo alespoň těžké ho zasáhnout, ale to není, takže polovina mise je jen střelnice, kde sestřelíte klidně stovku letadel jakoby nic. Druhá polovina patří pobíhání po lodi a záchraně námořníků. Je to nepřehledné a zběsilé, ale to je asi záměr.
Celá ta atmosféra nečekaného útoku a zkázy spousty techniky je podaná skvěle. Jenomže po stránce hratelnosti to skřípe. Z PH se dalo vytěžit podstatně víc, ostatně ta událost má potenciál, jenomže to by se MoH nesměl soustřeďovat výhradně na akci a klidně hodit hráči pod nohy pár jiných prvků – dialogy, řízení vozidla, určitou volnost, útěk bez možnosti opětovat palbu… To co tu máme je u mě za pomyslný bronz, ale kvalita misí se naštěstí začne rychle zvedat.
2 - Atol Makin
Hra konečně vytahuje klasiku – střelba ručními zbraněmi a pochod z místa A do místa B. Konečně se ke slovu dostává trojice hlavních postav a o zábavu se starají Japonci i nepřehledné prostředí. Vše je zabaleno v hávu tajné operace a likvidace důležitých míst na ryze nepřátelském území. Úseky v noci mě zase tak nenadchly, i když vyžadovaly zvýšenou opatrnost a ještě pomalejší postup. Jakmile však vysvitlo slunce, po džungli se pobíhalo více než dobře. Misi oživuje i častá návštěva vesniček, skladišť či nepřátelských opevnění. Hráč si konečně naplno vyzkouší potenciál velení a týmové hry. Pěkná mise.
Užil jsem si to a jediné, co bych misi vytknul, je první třetina, která postrádá nápaditější prostředí – jen temná džungle s minimem staveb a stacionárních zbraní. Pomyslné stříbro.
3 - Guadalcanal
Nejdelší mise, která strčí všechny ostatní do kapsy svými nápady. Guadalcanal se tvůrcům povedl a krom typického chození po džungli a občasné návštěvy vesniček, či skladišť tu máme řadu perliček. Tou první je obrana Hendersonova letiště – odrážení pěchoty a likvidace letadel. Druhá perlička je obrana linií proti vlnám Japonců. Pak tu máme řadu úrovní, kde se ničí obranné věže, či dokonce tanky. A na závěr mise vytasí bombu - let ovladatelným letadlem! Sice jsme na úrovni arkády, ale celkem pokročilé, co se ovládání letadla i obtížnosti bojů týče. Zničení letadlové lodi pomocí kulometu je sice trapárna, celkový pocit z úrovně je však více než dobrý.
Guadalcanal se opravdu povedl, a i když se prostředí od Makinu nezměnilo, plejáda povedených úrovní misi hodně povznáší. Pro mě nejlepší mise hry a pomyslné zlato.
4 - Tarawa
Po nepřehledné džungli přichází změna v podobě rozbombardovaného kusu pískem pokryté země. Laťka obtížnosti narostla, a i když jsem hrál jen na střední, čelil jsem mnoha obtížným situacím. Na vině není jen pokročilá výzbroj a počet nepřátel, ale také jejich umístění za kulomety, či rovnou do opancéřovaných pevnůstek, které je možné zničit pouze náloží. K tomu časté bránění se vlnám nepřátel a mnoha banzaj útoků. Navíc všechny úrovně jsou poměrně dlouhé, takže hrozí i využití všech zákroků doktora. Zjistil jsem, že ač mise všemi těmi výbuchy a pohybem vojáků nabádá k rychlému postupu, opatrnost a likvidace nepřátel z co největší vzdálenosti je stále klíčová, stejně jako v minulých misích.
Tahle mise postrádá nápaditost a boduje především změnou prostředí a mohutnou válečnou vřavou. Bavila mě o chlup více než Makin, ale na špičku tomu něco chybí, takže za stříbro.
Na závěr musím říct, že mě PA nezklamal. Sice nedosahuje takových kvalit jako AA, ale podařilo se mu udržet slušnou akci s výbornou atmosférou, stylovou hudbu na pozadí, i dobrou hratelnost, ve které všechno pěkné odsýpá a nehrozí nuda. S designem map už je to horší, ale ostrovy v Pacifiku zkrátka nenabízejí takovou variabilitu prostředí jako Evropská bojiště. Myslím, že z těch mála FPS, co se pokusili zachytit válku v Pacifiku, se to Medalu povedlo nejlépe.
Je škoda, že mnoho her ze série MoH se PC verze nedočkalo. Po odehrání AA jsem se začal zajímat o další hry ze série a musel se slzou v oku minout Underground, Frontline, Rising Sun… a zakotvit až u PA, kterému se povedlo něco, čím se může chlubit jen zlomek válečných FPS – neudělat z hlavního protagonisty nezničitelný postrach protivníků, ale obyčejného chlapíka, který už na první pohled a po pár slovech vypadá jako týpek odvedle, co prostě vlezl do válečné mašinérie, kterou zavinila jak Osa, tak nepřímo i Spojenci. Samozřejmě vám ve hře nikdo neřekne, že obchodní embargo Japonce kdovíjak nepotěšilo – stále černobílá hra, ale podaná lidštěji. Tom Conlin vypráví svůj příběh viděný očima člověka, nikoli superhrdiny, jenomže i když má u mě PA za tenhle nápad jednoznačné plus, nedokázal to dotáhnout do konce. I když tu máme trojici hlavních hrdinů, kteří mají odlišný charakter a Conlin má k nim hodně blízko, chybí jakákoli osobní interakce s nimi. Vše se dozvíte v několika málo animacích, emoce nejsou, nebojové (seznamovací) mise také ne, zvraty za nic nestojí a nějaké poválečné zakončení typu pokecáme a zachlastáme (jako třeba ve Flashpointu) taktéž chybí. Vše ohledně příběhu tak zůstalo někde na půli cesty a to je věčná škoda.
Opustit Evropu a zasunout dějiště bojů do Pacifiku je velmi dobrý nápad, jak druhou světovou válku zpestřit. Rozbombardovaná města nahradila džungle, ovšem nadále je vše lineární a to může dělat problém. Když vás hra vypustí v džungli, asi začnete mít pocit, že jste vlastně hrozně svobodní a neustále máte kolem sebe X metrů čtverečných prostoru k prozkoumání, jenomže vše je stále silně koridorové, jen okolní stěnu netvoři cihlová zeď, ale na sebe nahuštěný neprostupný porost. A tak zatímco v reálu byste porostem prošli, tady máte smůlu a to je asi hlavní důvod, proč PA vypadá otevřeně, ač je to stejná klec jako v AA. A jakmile tuhle iluzi prokouknete, zamrzí to.
Podrobný rozpis dojmů z misí se blíží, takže si na něj nechám dost postřehů, avšak nemůžu nezmínit něco, co se vleče celou hrou – větší příklon k realitě, který však na jedné frontě boduje, na té druhé je k smíchu. Shrnu to v bodech…
1. Hlavním bodem, co se mi na oné realitě líbil, je spolupráce se členy party – máme tu řadu příkazů a navíc systém léčení od zdravotníka. Nemůžete však svoji brýlatou záchranu volat donekonečna, ale máte vždy jen určitý počet ‚zákroků.‘ To člověka donutí si dávat pozor a nehnat se do akce. Jinak tu ale stále máme starý dobrý systém lékárniček, čili PA nadále vládne stupňující opatrnost a za to jsem rád.
2. Zbraně se nechovají jako Vinnetouova puška – mohou minout. Když hraji při vypnutém zaměřovači a ve hře není pohled přes mířidla, čeká mě řádka dynamických přestřelek. Když jsou mířidla zakomponovaná, je sice střelba stále zajímavá, ovšem přesnost mi rapidně vzrůstá. V PA to takový zázrak není, a když na Japonce zamíříte a vystřelíte, nemáte jistotu, že půjde k zemi. Navíc zbraně se nedají nabít nebo prohodit během sekundy – působí těžkopádně a skutečně. Mně se to líbí a považuji to za další bod k dobru – PA prostě není zběsilá akce, a kdo je odkojen svižnými hrami typu CoD, tady pohoří.
3. Letadla nic nevydrží, létají pomalu a nízko. To způsobuje, že jich i běžnou ruční zbraní odpálíte strašně moc. Amíci z PH byli v reálu tak vyjukaní, že nesestřelili skoro nikoho a já chápu, že pokud by se tato skutečnost měla promítnout do hry, pak bude první mise o ničem, jenže takhle je to až moc předimenzované.
4. Japonci jsou vyobrazování jako stádo valících se zvířat. K banzaj útokům docházelo a Japončíci byli mnohdy zfanatizovaní a ovládnutí představou vlastní nesmrtelnosti, jenomže cpát banzaj útok do každé druhé úrovně je na palici. Kdyby byli Japonci v situaci, kdy jsou obklíčení nebo nemají munici pak dobrá, chápu to, ale jaký má smysl sebevražedný útok proti velké skupině vojáků nebo dokonce proti řadě kulometných hnízd? S tím může souviset i AI jako celek – nepřátelé i spojenci jsou tupci. Ale jsou hry, kde to bije do očí a pak jsou hry, kde se vše snaží vykompenzovat scripty a rozmístění nepřátel. PA se naštěstí přibližuje druhému případu, byť se představy stáda všude okolo nezbavíte.
Doménou Medalu je pochopitelně zisk ocenění za plnění vedlejších úkolů. Zatímco některé vedou stejně jako v AA k medailím, jiné (tzv. hrdinské úkoly) do vaší truhličky přidávají různé předměty, k nimiž se váže vykonaný úkol. Jsou to zkrátka archievementy podané příjemným způsobem – uděláte něco navíc, ne že jen splníte omezující kravinu, co si tvůrci vycucali z prstu (ano, mluvím tu o stupidních archievementech typu zastřel X nepřátel touhle zbraní).
Dojmy z misí:
Výcvik
Je to zvláštní, ale hra vás na úvod plácne do útoku na Tarawu, čili až do pokročilé fáze války, kdy už Japonci pouze ustupují. Byl jsem překvapen a věděl, že něco nehraje. Navzdory snažení jsem na pláži padl k zemi a myslel, že je čas na loading, jenže do toho začnou mluvit jakési vnitřní hlasy a je evidentní, že jde jen o příběhový… zvrat či zvratek? Ono dát hráči představu, že musí restartovat a přitom tomu tak není je hodně ošklivé. Ta ‚smrt‘ měla být v animaci, o tom žádná.
Mám tutoriály rád, ale mám radši, když nejsou povinné. Proto jsem byl zprvu rozčarován, čemuž nepomohl ani důstojník se zelenou kaší místo mozku. Ale brzy se ukázalo, proč je výcvik tak důležitý a nejde jen o naučení se některých netypických věcí jako třeba udávání rozkazů. Hlavní důvod povinného tutoriálu bezpochyby tkví v seznámení se s trojicí hlavních hrdinů – už po výcviku mi bylo jasné, že Jimmy bude vyděšený doktor, Frank odhodlaný velitel a Willy frajírek se zalíbením ve sniperkách. Zároveň se načne jejich vzájemné přátelství, takže povinný trénink nakonec beru jako rozumnou věc.
1 - Pearl Harbor
Čekal jsem o hodně víc, než jsem dostal. Útok Japonců se mění ve frašku ve chvíli, kdy dostanete do ruky zbraň, se kterou nějakými pěti výstřely sundáte letadlo. Kdyby bylo alespoň těžké ho zasáhnout, ale to není, takže polovina mise je jen střelnice, kde sestřelíte klidně stovku letadel jakoby nic. Druhá polovina patří pobíhání po lodi a záchraně námořníků. Je to nepřehledné a zběsilé, ale to je asi záměr.
Celá ta atmosféra nečekaného útoku a zkázy spousty techniky je podaná skvěle. Jenomže po stránce hratelnosti to skřípe. Z PH se dalo vytěžit podstatně víc, ostatně ta událost má potenciál, jenomže to by se MoH nesměl soustřeďovat výhradně na akci a klidně hodit hráči pod nohy pár jiných prvků – dialogy, řízení vozidla, určitou volnost, útěk bez možnosti opětovat palbu… To co tu máme je u mě za pomyslný bronz, ale kvalita misí se naštěstí začne rychle zvedat.
2 - Atol Makin
Hra konečně vytahuje klasiku – střelba ručními zbraněmi a pochod z místa A do místa B. Konečně se ke slovu dostává trojice hlavních postav a o zábavu se starají Japonci i nepřehledné prostředí. Vše je zabaleno v hávu tajné operace a likvidace důležitých míst na ryze nepřátelském území. Úseky v noci mě zase tak nenadchly, i když vyžadovaly zvýšenou opatrnost a ještě pomalejší postup. Jakmile však vysvitlo slunce, po džungli se pobíhalo více než dobře. Misi oživuje i častá návštěva vesniček, skladišť či nepřátelských opevnění. Hráč si konečně naplno vyzkouší potenciál velení a týmové hry. Pěkná mise.
Užil jsem si to a jediné, co bych misi vytknul, je první třetina, která postrádá nápaditější prostředí – jen temná džungle s minimem staveb a stacionárních zbraní. Pomyslné stříbro.
3 - Guadalcanal
Nejdelší mise, která strčí všechny ostatní do kapsy svými nápady. Guadalcanal se tvůrcům povedl a krom typického chození po džungli a občasné návštěvy vesniček, či skladišť tu máme řadu perliček. Tou první je obrana Hendersonova letiště – odrážení pěchoty a likvidace letadel. Druhá perlička je obrana linií proti vlnám Japonců. Pak tu máme řadu úrovní, kde se ničí obranné věže, či dokonce tanky. A na závěr mise vytasí bombu - let ovladatelným letadlem! Sice jsme na úrovni arkády, ale celkem pokročilé, co se ovládání letadla i obtížnosti bojů týče. Zničení letadlové lodi pomocí kulometu je sice trapárna, celkový pocit z úrovně je však více než dobrý.
Guadalcanal se opravdu povedl, a i když se prostředí od Makinu nezměnilo, plejáda povedených úrovní misi hodně povznáší. Pro mě nejlepší mise hry a pomyslné zlato.
4 - Tarawa
Po nepřehledné džungli přichází změna v podobě rozbombardovaného kusu pískem pokryté země. Laťka obtížnosti narostla, a i když jsem hrál jen na střední, čelil jsem mnoha obtížným situacím. Na vině není jen pokročilá výzbroj a počet nepřátel, ale také jejich umístění za kulomety, či rovnou do opancéřovaných pevnůstek, které je možné zničit pouze náloží. K tomu časté bránění se vlnám nepřátel a mnoha banzaj útoků. Navíc všechny úrovně jsou poměrně dlouhé, takže hrozí i využití všech zákroků doktora. Zjistil jsem, že ač mise všemi těmi výbuchy a pohybem vojáků nabádá k rychlému postupu, opatrnost a likvidace nepřátel z co největší vzdálenosti je stále klíčová, stejně jako v minulých misích.
Tahle mise postrádá nápaditost a boduje především změnou prostředí a mohutnou válečnou vřavou. Bavila mě o chlup více než Makin, ale na špičku tomu něco chybí, takže za stříbro.
Na závěr musím říct, že mě PA nezklamal. Sice nedosahuje takových kvalit jako AA, ale podařilo se mu udržet slušnou akci s výbornou atmosférou, stylovou hudbu na pozadí, i dobrou hratelnost, ve které všechno pěkné odsýpá a nehrozí nuda. S designem map už je to horší, ale ostrovy v Pacifiku zkrátka nenabízejí takovou variabilitu prostředí jako Evropská bojiště. Myslím, že z těch mála FPS, co se pokusili zachytit válku v Pacifiku, se to Medalu povedlo nejlépe.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Atmosféra, týmová hra - spojenci všude okolo, lidsky podaný příběh, zbraně, stylová hudba, let v letadle
Proti: Celkem slabá AI, občas nevhodný respawn nepřátel, opakující se prostředí, nedotažený příběh