Shogo a Sin jsou v mých očích taková dvojčata, která od sebe dělí pár měsíců. Obě hry jsem si zahrál v poměrně krátkém čase od sebe a přinesly mi skoro stejný hráčský zážitek. Ten komiksový styl, neustálé otravování s někým po vysílačce, podobná grafika, nezajímavý hlavní hrdina, až překvapivá možnost volby chování i cest umožňující i přeskočit některé levely (Shogo navíc má dva různé konce!) atd.

Shogo má však něco víc, a sice levely, kdy se vtělíte do role obřího mecha. Musím říct, že to má svůj potenciál, ale ta hra na to podle mě ještě nestačila graficky a technicky, abych uvěřil, že jsem skutečně obří stroj, a neměl jsem pocit, že se nacházím spíš někde v nepovedeném modýlku neživého města složeném z nevzhledných kvádrů. Naopak grafika při klasickém pochoďáku a v interiérech je na svou dobu v nadprůměru, lepší byl roce 1998 už jen snad Unreal, Half-Life a na úrovni s Bloodem 2. Grafice však ubírají přílišné ostré úhly a vyprázdněnost prostředí.

Díky dvěma typům misí (hra za mecha a klasického člověka) se jedná v podstatě o dvě 3D akce v jedné s kompletně odlišným zbrojním arzenálem a částečně odlišným typem nepřátel. Přesto mi přišla zábavnější klasická chůze po nohou, neboť je (krom nevzhledné grafiky) hra za obřího robota možná až příliš snadná, což je ale na druhé straně realistické :-)

btw. a jen tak na okraj....nepochopil jsem systém critical hitů, které když se hráči podaří, doplní se jim jejich health/energie. Čekal jsem, že to bude třeba při střele do hlavy, ale není tomu tak, přijde mi, že ta systematika je náhodná, což je škoda.