Tak mi nějak přijde, že do hodnocení hry se nutně musí také otisknout splněná či nesplněná očekávání. A tak mi nějak přijde, díky tomu, že jsem hrál v podstatě všechny moderní díly této série krátce za sebou, že mě Call of Duty naučilo očekávat Call of Duty.

A dočkal jsem se Call of Duty.

Nemohu tedy říct, že bych byl doslova zklamaný, protože bych čekal něco, co od dílu CoD logicky prostě čekat nemohu. Ale nejsem také nijak zvlášť nadšený tím, co jsem dostal. Jelikož nejsem nějaký pravověrný fanoušek série, ale nedělá mi zase takové potíže si podobné hry zahrát, o 'Duchách' jsem dopředu nevěděl takřka nic. Dalo by se tedy říci, že očekávání byla naučená z předchozích dílů. Bude to lineární, filmové, konzoloidní, rychlé, akční, heroické a plné patosu a protože je to díl, který na základě vývoje ála "přehazovaná" tentokráte připadl zase na Infinity Ward, bude to i dobře vypadat, ale příběhově se scénáristé rozhodně nepřetrhnou.

Designérům z Infinity, Ravenu i Neversoftu (Bůh ví, kdo na čem všem přesně dělal) rozhodně nelze vyčíst, že by neuměli vymyslet skutečně pěkné, koukatelné a zajímavé mise, prostředí a levely celkově. Společně s grafiky a kdo ví kým ještě se podařilo udělat skutečně hodně dobré někdy až skvostné úrovně, ve kterých, pokud máte možnost a AI postavy na vás furt neřvou nebo vás někdo nemá chuť zrovna hned zabít, je nádhera si chvíli stoupnout a koukat se. Minimálně to platí pro vesmírný začátek, dávající si vzpomenout na nedávno kiny proběhnuvší Gravity, obecně pro první mise v džungli a v dešti, vodní svět, vlak a vlastně většinu venkovních lokací, ve kterých se pohybujete pěšmo. Vnitřní interiéry už tak dobře nevypadají, protože jde prostě o industriální stavby a jste buď v halách pod zemí, na zemi nebo v chodbách lodí a ponorek. V takových chvílích ale zase není moc možností a ani důvodů se čímkoliv kochat.

Leda tak animací. Přišlo mi, že postavy panďuláků, promenádujících se kolem mě, měly celkem vypiplané pohyby, takže se tak nějak hýbaly, padaly, létaly, krčily a plazily uvěřitelně. O něco horší to bylo u čoklíka, jenž je vám doprovodem, hratelným v pár misích a zbytečným ve většině zbývajících. Psisko se divně otáčelo na místě a vůbec prazvláštně trhalo. Motion-capturing chlupáče tak asi nebyl zrovna nejvyšší prioritou. Krom toho ve chvíli, kdy psisko ovládáte, zjistíte že to nejen že není žádný domácí mazlíček, ale vycvičená vraždící bestie, kterou byste z nějakého důvodu měli snad i oplakávat, ale hlavně mrzák, protože neumí skákat ani přes lehce vysoké překážky, takže se vám může i stát, že místo útoku se o něco zaseknete, nedokážete to přeskočit a než se během chvilky vymotáte, psisko v mžiku přibere na váze několik gramů olova. A není snad nutné zdůrazňovat, že olovo v takovémto stavu není příliš zdraví prospěšné. Na druhou stranu, ani Ai postavy, které neovládáte, nepatří zrovna mezi nejbystřejší individua. Na rovince mají tendence vám utíkat a rozbíjet tak formaci (pokud se tomu tak dá říkat), na schodech se zase plouží a v uličkách a chodbách prostě doslova překáží, protože je nemůžete předběhnout a oni vás jen zdržují.

To jsou ovšem chvíle, kdy alespoň reagují. Cca dvakrát za hru jsem si vyzkoušel, jaké je to mít za parťáky telata, která se rozhodla všechno vzdát a vůči okolnímu světu se stát zcela apatickými. Nic nedělají, stojí a čumí na místě a díky tomu se samozřejmě ani nespustí nějaký script a vy tak musíte restartovat celou misi, protože pouhé načtení posledního checkpointu nestačí. Za to nepřátelé mezi tím vyvinuli tak dokonalé technologie, že umožňuji svým vojákům doslova vznikat ze vzduchu. To takhle zvolíte cestu, kterou hra nečekala, dostanete se někam, kde to hra nečekala, a vy můžete strávit zbytek života (nebo zásobníku) nekonečným pobíjením nepřátel, kteří se objevují v místech, kde jednoduše nemohou, vám za zády. Musíte tak přistoupit na hru... téhle hry, vrátit se zpět k parťákům, pro které jste zjevně příliš velký dobrodruh, než aby vás následovali, a jmout se vydat cestou, kterou pro vás určil "osud". Stejně tak je tento "osud" zodpovědný i za to, že u intelu (Rourke file), který můžete (ale nemusíte) sbírat v misích (smysl to nemá prakticky žádný) umřel vojcl nepřítele a pohodil poblíž intelu zbraň. Můžete se stavět na svoji pixelovou hlavu jak chcete, ale hra vám bude dokola nabízet jen zvednutí a výměnu zbraně, informace z laptopu prostě nemáte získat a tečka. Dýl-vyfit.

Že je hra prostě zparchantěle konzoloidní, nad tím se už snad u CoD série nemá ani cenu moc pozastavovat (Konzolofka - Check). Checkpointy, několik tlačítek pro pár stejných jednoduchých úkonů, neustále vypisování které z těchto tlačítek kdy mačkat a rádoby interaktivita ve chvílích, kdy je zcela zbytečná, protože po filmečku stisknu jedno dvě tlačítka, provede se animace a následně se spustí další filmeček (to asi abych mezi těmi animacemi a filmečky neusnul). Chybky a nedomyšlenosti typu "hudba řve, že neslyším parťáky ani střelbu, ale ovládat lze hlasitost pouze veškerých zvuků včetně hudby najednou" nebo "nastavím si reverzní myš, ale naváděné střely a kamerky na to kašlou a ovládající se stejně původně neobráceně" jsou už jen dědičné vlastnosti předchozích dílů.

Zmíněním se o poměrně zdařilých a zajímavých intermezzo loadovacích filmečcích, kdy se někdo zjevně shlédnul ve velmi podobném dřívějším logu Microsoft Game Studios, jen vyplním mezeru před tím, než se zmíním o příběhu.

Ten je tak "kolofďuťácký", že když už si autoři hrají na interaktivní film, měli by také najmout někoho, kdo je schopen napsat trochu rozumný příběh bez již okoukaných zvratů. U Ghostů jsem se poměrně těšil, že budou tajnou jednotkou natolik, že s nimi sice budu spolupracovat, ale nikdy jim neuvidím do tváře a vždy tak pro mě budou tak trochu neznámou, jak oni mě, tak já jim. Když už potřebovali autoři nějakou rodinnou zápletku, mohl jsem být v Ghostech jen já s bratrem, což by bylo do té doby a bez aktuálních okolností nemyslitelné, a o tom, že je Ghostem otec, bych se dozvěděl třeba právě až při jeho skonu. Takhle bylo dost nepravděpodobné, že by otec i oba jeho synové byli ve stejné jednotce, resp, že by i oba samotní synové byli ve stejné jednotce. Ale i kdyby se to připsalo nezvyklým okolnostem té doby, stále to mělo celé zbytečně moc hloupého rodinného patosu. Call of Duty je o akci, válečné vřavě. Tyhle rodinné dýchánky a niterný emoční příběh si mohou autoři strčit k proktologovi do úschovy. Vše, točící se okolo rodiny, vztahu k otci a bratrovi apod. bylo tak zbytečné a nabourávající atmosféru dění, že by jeden zaplakal. A pokud by nerozplakalo tohle, úspěšně by se o to pokusil i úplný konec, který navíc spadal do kategorie "WTF ty vole to myslí vážně OMG?". Ten totiž to všechno dosavadní velmi kvalitně za stálého míchání spláchl do... A komu by to bylo málo, může si ještě vyposlechnout v titulcích Eminemovu blábolačku, zírajíc na pravé hollywoodské ultra dlouhé titulky s enormně dlouhým seznamem jmen těch, kdo všichni se na téhle zhruba čtyř až pěti hodinové hříčce podíleli.

Vypadá to dobře a chvílemi to umí i navodit atmosféru, ale celkově je to hra, ke které nebudu mít důvod se vracet. Maximálně tak pro připomenutí před dalším navazujícím dílem.

Ne, ani tak ne.