Pompei: The Legend of Vesuvius sice patří do stejného ranku edukativních adventur od Crya a spol jako Egypt nebo Versailles 1685, přesto se jí však daří působit daleko více jako hra, než jako "herní encyklopedie". A to zejména díky tomu, že příběhovou kostru rámuje známá historická událost výbuchu Vesuvu v roce 79, která je prostě epická sama o sobě.

Pompeii na mě působila jako takové malé Atlantis. Sice zde chybí mé oblíbené animační přechody mezi jednotlivými lokacemi a prostředí je daleko jednotvárnější, ta atmosféra záhadného starověku je zde však dobře cítit a všechny animace a příběhové prvky jsem si velice užíval.

Na rok 2000 je však grafická stránka úplně stejná (ne-li horší) jako Atlantis z roku 1997, což je trochu škoda.

Hudba je problematická. Převážnou část hry posloucháte jednu a tu samou skladbu, a sice Hebridy od Felixe Mendelssohna. Ta skladba je úchvatná, její tématické zařazení je však úplně mimo, neboť tato skladba, jakožto programní předehra, je svázaná úplně s něčím jiným, než s Pompejemi. Pompeii si zakládá na precizním ztvárnění zaniklého města. Skutečnost, že hudba je zde vměstnána způsobem, aby tam prostě nějaká byla, je zarážející.

Zároveň se hra nevystříhala bugů, jelikož jsem hru rozehrával několikrát a vždy se přihodila nějaká situace, kdy se znepřístupnila jistá událost, která měla proběhnout, ale neproběhla.

To, že nakonec dávám tak velké hodnocení, je čistě od srdce, neboť mám pro tento typ her a obecně pro Omni 3D jistou slabost a s Pompeii se mi pojí přes všechna její negativa velice příjemné vzpomínky.