Na nového Sherlocka Holmese od Frogwares jsem se těšil už od prvního oznámení, jelikož slibovaná zápletka – Holmes jako zločinec – vypadala velmi slibně. Nicméně často opakované odklady mi asi měli naznačit, že to není dobrý nápad.

Samotná hra začíná vyšetřováním krádeže náhrdelníku, se zdánlivě nemožným řešením, který je koncipován jako tutorial, ve kterém se mají hráči seznámit se základními mechanismy hry, aby se v dalším průběhu hry nezasekli. Zde jsem se, pro velký úspěch, poprvé zaseknul. Problémem tehdy i mnohokrát později v dalších fázích hry byl Holmesův šestý smysl. Tato vychytávka měla symbolizovat skutečnost, že některé detaily případu odhalí pouze on. Jeho implementace je, mírně řečeno, dosti nepovedená. I pokud byste byli absolutně přesvědčeni, že se na některých místech nachází důležité stopy případu, kurzor se po najetí nijak nezmění a ani klikání k ničemu nevede, pro další zkoumání je nutné nejprve zmáčknout klávesu aktivující šestý smysl, která zpřístupní další aktivní body ve vašem okolí. Případný nápad s občasným poklepáváním dané klávesy nebo její permanentní zatížení je dvousečný, jelikož vás hra bude vodit za ručičku k dalším aktivním bodům na obrazovce, které byste mohli chtít nalézt sami.

Tento technický prvek současně s pomalým během, který bych se odvážil označit maximálně jako opatrné vyklusávání, věčné zasekávání postavy za požehnaně velké množství překážek a velké množství logických hádanek (které se dají přeskočit až po několika minutách a o čemž není ve hře žádná zmínka), na úkor poctivé detektivní práce, neslouží k ničemu jinému než k umělému natahování herní doby.

Mezi jednotlivými díly Sherlocka Holmese existují velké obtížnostní rozdíly. Zatímco díly Sherlock Holmes: Případ stříbrné náušnice a Sherlock Holmes versus Jack Rozparovač jsou vhodné spíše pro začátečníky a zkušeným adventuristům připadají příliš jednoduché, tak naopak Sherlock Holmes: Procitnutí a Sherlock Holmes versus Arséne Lupin mají obtížnostní laťku mnohem vyšší, což ostřílené adventuristy těší, ale pro začátečníky jsou bez návodu téměř nehratelné. Ve snaze zavděčit se oběma stranám Frogwares vytvořili obtížnostní mix, který dopadl jediným možným způsobem – neuspokojivě pro obě strany (moc těžký pro začátečníky, moc lehký pro ostřílené hráče).

Budování atmosféry, že Holmes není tím, čím se zdá být, ale chladnokrevným zločincem, kterému není nic svaté, působí i ze zpětného pohledu jako pěst na oko. Důvody jsou pouze dva – obelstít hráče a obelstít Watsona. To že se vývojáři při vytváření feelingu drsňáka Holmese inspirovali v sérii Mass Effect svědčí nejen Holmesovo chování, ale i jedno kruhové menu s možnostmi od podplácení, přes vydírání až po vyhrožování. Ve chvíli kdy tato atmosféra dosáhne vrcholu, jsem už jen očekával nápis "Pokračování příště" a měl sto chutí vyhodit hru oknem, jen došlo k velkému zvratu, po němž následovala ještě dobrá třetina hry. O pár lokací dále nastal ještě druhý příběhový zvrat a po něm se kvalita hry naštěstí konečně zvedla, a já tak měl dobrý důvod hru dohrát. O to více v dobře navržené a rozsáhlé závěrečné lokaci. Dobrá nálada mi bohužel nevydržela až do konce, jelikož i tuto hru postihl jako mor se šířící trend ve hrách posledních let – "Bůh ze stroje". Tj. absolutně nezapadající a nesmyslně pojatý závěr, který nijak neodráží předcházející vývoj v ději.

Co říci závěrem? Asi jen shrnout že Testament of Sherlock Holmes měl být suverénně nejlepším dílem série pro široké publikum, ale ve výsledku se jedná jen o nevyrovnaný mišmaš postrádající ducha. Velké zklamání.