Anvil of Dawn je jedna z mých srdcových záležitostí a první originálka, jejímž vlastnictvím před nějakými patnácti lety začala moje sbírka.
Graficky a variabilitou prostředí Anvil naprosto exceluje. Hlavní hrdina (či hrdinka) projde několik pevností, maják na pobřeží, podmořské bludiště, potopenou loď, podzemní město, několikero neskutečně atmosférických chrámů, elfí hřbitov a v neposlední řadě vnitřek sopky. V každém jednotlivém dungeonu bojuje s nápaditými krásně ozvučenými a animovanými nepřáteli. S grafikou se snoubí krásná melancholická atmosféra, podtržená úžasnou hudbou (hlavní motiv z menu si pamatuji i po několika letech od posledního dohrání). Hlavní postava je jedním z pěti hrdinů, kteří se snaží objevit způsob, jak porazit nepřátelského vojevůdce, který je běžnými zbraněmi nezranitelný. Hra začíná útěkem z pevnosti, dobývané nepřátelskou armádou a celou cestu hráče provází pocit putování po zemi, ničené nepřítelem.
Level design je stále bludišťoidní (občas lehce samoúčelně, ale u dungeonů to nepovažuji za zápor). Hra disponuje podařenou automapou, do které se automaticky zakreslují všechny důležité objekty jako průchozí zdi, nášlapné plošinky nebo propadliště (ano, Anvil je jedna z posledních her s těmito typickými prvky). Průchod jednotlivými dungeony spočívá v klasickém hledání klíčů a úkolových předmětů, zatěžování plošinek a používání pák a spínačů. Některé úkoly je třeba řešit pomocí kouzel (nádherné použití kouzla Heavenly Mend of Unseen Artisans ke konci hry, levitace přes propadliště pomocí Dance Upon the Stones of Wind), případně mohou volitelně pomoci speciální předměty (pomocí předmětu na jedno použití je například možné vykouzlit obrovský kamenný blok, který se hodí na zatížení plošinek). Jednotlivá NPC jsou neskutečně nápaditá (démon, mluvící meč), navíc podle počátečního výběru postavy se hra maličko modifikuje (člověk na různých místech potká ostatní čtyři hrdiny, kteří mu jsou schopni pomoci s úkolem). Hra navíc končí dvěma různými způsoby, z nichž ten "horší" mi přišel tak krásně osudový, že je ještě lepší než "happyend".
Hře se bohužel nevyhnuly některé zápory, dlužno dodat kosmetického rázu. Ačkoli hrdina při kouzlení kreslí do vzduchu obrazce, tak se jedná o automatickou činnost, kterou spouští klikání na příslušné symboly, Arx Fatalis nečekejte. Zdraví a mana se doplňuje dlouhým čekáním (nebo předměty, které jsem jako správný sysel syslil až na potom, abych je nakonec nikdy nepoužil), spánek neexistuje. Inventář funguje podobně jako např. v Ultimě VIII bez pevně daného místa (tento neduh lze nicméně řešit pomocí různých truhlic a vaků). Boje probíhají stylem sek&ústup, problém nastává až při větším počtu nepřátel. Venkovní lokace (kterých není zase tolik) jsou vzezřením a pohybem po nich podobné Atlantis: The Lost Tales, do hry úplně nezapadají, ale není to zase taková tragédie. Vývoj postavy je také celkem zjednodušený (čtyři vlastnosti síla, stamina, agility, power).
Jste-li dungeon-pozitivní, nevěřte dobovým recenzím, Anvil je úžasná záležitost.
Graficky a variabilitou prostředí Anvil naprosto exceluje. Hlavní hrdina (či hrdinka) projde několik pevností, maják na pobřeží, podmořské bludiště, potopenou loď, podzemní město, několikero neskutečně atmosférických chrámů, elfí hřbitov a v neposlední řadě vnitřek sopky. V každém jednotlivém dungeonu bojuje s nápaditými krásně ozvučenými a animovanými nepřáteli. S grafikou se snoubí krásná melancholická atmosféra, podtržená úžasnou hudbou (hlavní motiv z menu si pamatuji i po několika letech od posledního dohrání). Hlavní postava je jedním z pěti hrdinů, kteří se snaží objevit způsob, jak porazit nepřátelského vojevůdce, který je běžnými zbraněmi nezranitelný. Hra začíná útěkem z pevnosti, dobývané nepřátelskou armádou a celou cestu hráče provází pocit putování po zemi, ničené nepřítelem.
Level design je stále bludišťoidní (občas lehce samoúčelně, ale u dungeonů to nepovažuji za zápor). Hra disponuje podařenou automapou, do které se automaticky zakreslují všechny důležité objekty jako průchozí zdi, nášlapné plošinky nebo propadliště (ano, Anvil je jedna z posledních her s těmito typickými prvky). Průchod jednotlivými dungeony spočívá v klasickém hledání klíčů a úkolových předmětů, zatěžování plošinek a používání pák a spínačů. Některé úkoly je třeba řešit pomocí kouzel (nádherné použití kouzla Heavenly Mend of Unseen Artisans ke konci hry, levitace přes propadliště pomocí Dance Upon the Stones of Wind), případně mohou volitelně pomoci speciální předměty (pomocí předmětu na jedno použití je například možné vykouzlit obrovský kamenný blok, který se hodí na zatížení plošinek). Jednotlivá NPC jsou neskutečně nápaditá (démon, mluvící meč), navíc podle počátečního výběru postavy se hra maličko modifikuje (člověk na různých místech potká ostatní čtyři hrdiny, kteří mu jsou schopni pomoci s úkolem). Hra navíc končí dvěma různými způsoby, z nichž ten "horší" mi přišel tak krásně osudový, že je ještě lepší než "happyend".
Hře se bohužel nevyhnuly některé zápory, dlužno dodat kosmetického rázu. Ačkoli hrdina při kouzlení kreslí do vzduchu obrazce, tak se jedná o automatickou činnost, kterou spouští klikání na příslušné symboly, Arx Fatalis nečekejte. Zdraví a mana se doplňuje dlouhým čekáním (nebo předměty, které jsem jako správný sysel syslil až na potom, abych je nakonec nikdy nepoužil), spánek neexistuje. Inventář funguje podobně jako např. v Ultimě VIII bez pevně daného místa (tento neduh lze nicméně řešit pomocí různých truhlic a vaků). Boje probíhají stylem sek&ústup, problém nastává až při větším počtu nepřátel. Venkovní lokace (kterých není zase tolik) jsou vzezřením a pohybem po nich podobné Atlantis: The Lost Tales, do hry úplně nezapadají, ale není to zase taková tragédie. Vývoj postavy je také celkem zjednodušený (čtyři vlastnosti síla, stamina, agility, power).
Jste-li dungeon-pozitivní, nevěřte dobovým recenzím, Anvil je úžasná záležitost.
Chorus
Pro: krásně melancholická atmosféra, neskutečná originalita a variabilita
Proti: zjednodušené herní principy