HolyMeatball
Bajvoko dva roky zpátky jsem koment k Arcanu uzavíral slibem, že jednoho krásného dne dojde i na Elementární Zlo a já konečně budu mít trojku Troiky za sebou. A ten krásný den nastal. Po vzoru všeho, co kdy Troika vyprodukovala, se to ukrutně protáhlo a dorazilo to oproti plánu pozdě a solidně rozbité. Trojka je každopádně kompletní a já můžu s klidným svědomím konstatovat, že Troika za svůj krátký život nevyrobila jedinou hru, která by bez komunitních patchů dokázala dojet do cíle. Konzistence nadevše!
Elementární Zlo je ovšem z té trojice černou ovcí, a to nejen proto, že na Metacriticu skončilo nejníž a prodalo se o poznání hůř než Arcanum. Arcanum i Bloodlines stojí na tom, že vám za cenu nedomrlé až zholamrdlé hratelnosti dají ten nejbohatší roleplay ve kvalitním příběhu, jaký si jen lze představit. Tady je to přesně naopak. Jistí fandové stolního D&D tuhle hru dodnes velebí jako nejvěrnější převod jejich milovaných pravidel na monitor. Já kostky na stole házel přinejlepším u Čoveče Nebuď Chuj, takže mi tahle věrnost byla dokonale šumák a hodnotit ji ani nehodlám. Zajímalo mě jen to, jestli se to dobře hraje a jestli mě to něčím chytne. Na první otázku je odpověď překvapivě kladná. Na druhou, inu… sám Tim Cain po letech přiznal, že právě tahle hra ho naučila, že není dobrý spisovatel. A nekecal!
Příběh tu totiž v podstatě není. Je tu Hommlet, malebná vesnička plná podezřele zazobaných farmářů a ještě podezřelejších obchodníků. Je tu Moathouse s obřími žábami a Larethem Krásným. Je tu bažinatý Nulb plný pašeráků, pirátů a kultistů. A pak je tu titulní Chrám, rozdělený na čtyři elementární frakce, které se mezi sebou hádají jak báby na dědině, a každá po vás chce, abyste té druhé podřízli velekněze. A to je tak nějak celé. Žádný ústřední konflikt, žádná osudovost, žádný Bezejmenný, žádná reinkarnace dávného božstva, jen tam je zlo, běž ho zmlátit. Na druhou stranu, hlavní záporák v podobě Zuggtmoy, Démonické Královny Hub, nemá chybu. Celou hru se brodím kultisty, trolly a elementály, jen abych na konci zjistil, že za vším stojí přerostlá ceckatá bedla.
Jenomže tohle všechno je jen kulisa, protože gró hry jsou souboje. A ty jsou zkrátka parádní, i pro člověka, který netuší, z jaké příručky který pojem vypadl. Tahové, s iniciativou, s pohybem a akcí v jednom kole, s podrážením, s dorážením bezvládných nepřátel, s útoky příležitosti, a s takovou hromadou dalších možností, že prvních pár hodin jsem spíš zkoumal, co všechno vlastně jde, než abych bojoval. Radiální menu je po prvotním šoku naprosto geniální. Těch pět zoufalců (plus až tři NPC, z nichž samo nejvíc cením opilce Elma) se dá vypiplat do takové podoby, že i poslední tah proti elementálnímu bossovi je čirou taktickou rozkoší. Žádné rýltajmové tápání, žádný turbočokl, který vyhraje bitvu za vás. Tady když prohrajete, je to jen a pouze vaše chyba. Tedy, vaše a kostek. Zejména kostek.
Satanužel jsou tu i výrazně méně taktické pasáže. Ze čtvrtého patra dungeonu se kvůli lektvarům vracím do Hommletu, a parta mezitím vesele předvádí ten nejlegendárnější pathfinding přelomu tisíciletí. Jeden člen si usmyslí, že nejkratší cesta k otevřeným dveřím vede přes půlku mapy, a cestou mi ještě zatáhne celou družinu do bitvy s bandou zlobrů, o kterou jsem fakt nestál. A ty dungeony jsou po šestém sklepení plném těch stejných bugbearů a těch stejných kultistů v těch stejných negližé už ozaj iba na úmornou přesdržku.
Apropos patche: Arcanum jsem doporučoval hned do začátku pohřbít mody, a tady to platí trojnásob. Původní verze vyšla tak rozbitá, že recenzenti tehdy hromadně vyčítali nefunkční questy, přepadení během odpočinku v “bezpečných” zónách a nepřátele zarůstající do zdí. Troika vydala tři patche, pak Troika přestala existovat, a štafetu převzali fandové z Circle of Eight. Ti hru pilovali deset let a finální verzi svého modpacku vydali přesně na den deset let po vydání hry. Pak přišel Temple+, který celý engine postavil znovu. S oběma dohromady jsem nenarazil na jediný fatální bug, nicméně ty všednější z rubriky klasické rýmečky tu jsou a zřejmě už navždy budou.
Takže ták, z trojice Troiky je to suverénně ta nejméně duchaplná hra. Nemá kumpány, kteří by stáli za řeč, ani dialogy, které bych si zapamatoval, ani atmosféru, která by mě držela, a hudebně proti Arcanu… no, ticho. Zároveň je to ale jediná z té trojice, kterou bych s čistým svědomím doporučil i kvůli samotnému hraní. A to je na tom čiře tragikomický - Arcanum a Bloodlines mají duši a šlapou jak žigulík s prasklou nápravou, Elementární Zlo šlape jak hodinky a duše nemá ani trochu. Kdyby se ty dvě poloviny někdy potkaly v jedné hře, byl by to mástrpiss for the ages. Nepotkaly. Troika v roce 2005 zavřela krám a žádná čtvrtá hra už nepřišla.
Hodnotím 75, z čehož poctivých deset procent putuje modderům. A to jsem možná hodnej, protože vanilla verzi bych, co jsem z ní byl schopen vyzjistit a dálkově postřehnout, patrně nevydržel hrát ani 7.5 minut, pokud bych ji vůbec úspěšně spustil. Trojka Troiky je za mnou. A kdo nechá prince Thrommela hnít v kobce, toho závěrečný slajd odmění zprávou, že se z prince stal upír. Troika se tak nějakým zvráceným způsobem rozloučila odkazem na svou poslední hru, a kruh se uzavírá.
Elementární Zlo je ovšem z té trojice černou ovcí, a to nejen proto, že na Metacriticu skončilo nejníž a prodalo se o poznání hůř než Arcanum. Arcanum i Bloodlines stojí na tom, že vám za cenu nedomrlé až zholamrdlé hratelnosti dají ten nejbohatší roleplay ve kvalitním příběhu, jaký si jen lze představit. Tady je to přesně naopak. Jistí fandové stolního D&D tuhle hru dodnes velebí jako nejvěrnější převod jejich milovaných pravidel na monitor. Já kostky na stole házel přinejlepším u Čoveče Nebuď Chuj, takže mi tahle věrnost byla dokonale šumák a hodnotit ji ani nehodlám. Zajímalo mě jen to, jestli se to dobře hraje a jestli mě to něčím chytne. Na první otázku je odpověď překvapivě kladná. Na druhou, inu… sám Tim Cain po letech přiznal, že právě tahle hra ho naučila, že není dobrý spisovatel. A nekecal!
Příběh tu totiž v podstatě není. Je tu Hommlet, malebná vesnička plná podezřele zazobaných farmářů a ještě podezřelejších obchodníků. Je tu Moathouse s obřími žábami a Larethem Krásným. Je tu bažinatý Nulb plný pašeráků, pirátů a kultistů. A pak je tu titulní Chrám, rozdělený na čtyři elementární frakce, které se mezi sebou hádají jak báby na dědině, a každá po vás chce, abyste té druhé podřízli velekněze. A to je tak nějak celé. Žádný ústřední konflikt, žádná osudovost, žádný Bezejmenný, žádná reinkarnace dávného božstva, jen tam je zlo, běž ho zmlátit. Na druhou stranu, hlavní záporák v podobě Zuggtmoy, Démonické Královny Hub, nemá chybu. Celou hru se brodím kultisty, trolly a elementály, jen abych na konci zjistil, že za vším stojí přerostlá ceckatá bedla.
Jenomže tohle všechno je jen kulisa, protože gró hry jsou souboje. A ty jsou zkrátka parádní, i pro člověka, který netuší, z jaké příručky který pojem vypadl. Tahové, s iniciativou, s pohybem a akcí v jednom kole, s podrážením, s dorážením bezvládných nepřátel, s útoky příležitosti, a s takovou hromadou dalších možností, že prvních pár hodin jsem spíš zkoumal, co všechno vlastně jde, než abych bojoval. Radiální menu je po prvotním šoku naprosto geniální. Těch pět zoufalců (plus až tři NPC, z nichž samo nejvíc cením opilce Elma) se dá vypiplat do takové podoby, že i poslední tah proti elementálnímu bossovi je čirou taktickou rozkoší. Žádné rýltajmové tápání, žádný turbočokl, který vyhraje bitvu za vás. Tady když prohrajete, je to jen a pouze vaše chyba. Tedy, vaše a kostek. Zejména kostek.
Satanužel jsou tu i výrazně méně taktické pasáže. Ze čtvrtého patra dungeonu se kvůli lektvarům vracím do Hommletu, a parta mezitím vesele předvádí ten nejlegendárnější pathfinding přelomu tisíciletí. Jeden člen si usmyslí, že nejkratší cesta k otevřeným dveřím vede přes půlku mapy, a cestou mi ještě zatáhne celou družinu do bitvy s bandou zlobrů, o kterou jsem fakt nestál. A ty dungeony jsou po šestém sklepení plném těch stejných bugbearů a těch stejných kultistů v těch stejných negližé už ozaj iba na úmornou přesdržku.
Apropos patche: Arcanum jsem doporučoval hned do začátku pohřbít mody, a tady to platí trojnásob. Původní verze vyšla tak rozbitá, že recenzenti tehdy hromadně vyčítali nefunkční questy, přepadení během odpočinku v “bezpečných” zónách a nepřátele zarůstající do zdí. Troika vydala tři patche, pak Troika přestala existovat, a štafetu převzali fandové z Circle of Eight. Ti hru pilovali deset let a finální verzi svého modpacku vydali přesně na den deset let po vydání hry. Pak přišel Temple+, který celý engine postavil znovu. S oběma dohromady jsem nenarazil na jediný fatální bug, nicméně ty všednější z rubriky klasické rýmečky tu jsou a zřejmě už navždy budou.
Takže ták, z trojice Troiky je to suverénně ta nejméně duchaplná hra. Nemá kumpány, kteří by stáli za řeč, ani dialogy, které bych si zapamatoval, ani atmosféru, která by mě držela, a hudebně proti Arcanu… no, ticho. Zároveň je to ale jediná z té trojice, kterou bych s čistým svědomím doporučil i kvůli samotnému hraní. A to je na tom čiře tragikomický - Arcanum a Bloodlines mají duši a šlapou jak žigulík s prasklou nápravou, Elementární Zlo šlape jak hodinky a duše nemá ani trochu. Kdyby se ty dvě poloviny někdy potkaly v jedné hře, byl by to mástrpiss for the ages. Nepotkaly. Troika v roce 2005 zavřela krám a žádná čtvrtá hra už nepřišla.
Hodnotím 75, z čehož poctivých deset procent putuje modderům. A to jsem možná hodnej, protože vanilla verzi bych, co jsem z ní byl schopen vyzjistit a dálkově postřehnout, patrně nevydržel hrát ani 7.5 minut, pokud bych ji vůbec úspěšně spustil. Trojka Troiky je za mnou. A kdo nechá prince Thrommela hnít v kobce, toho závěrečný slajd odmění zprávou, že se z prince stal upír. Troika se tak nějakým zvráceným způsobem rozloučila odkazem na svou poslední hru, a kruh se uzavírá.
Peach
Red
Mount
eremita
Ebb
Redfield
Ronik
Drolin
El Zorro
Pro: Tahové souboje, které baví i bez znalosti stolní předlohy; radiální menu; tvorba družiny; hezky malovaná pozadí; Bertram
Proti: Příběh prakticky neexistuje; NPC bez osobnosti; dungeon crawl se táhne; vanilla stav snad nejkatastrofálnější ze všech Troika katastrof; pathfinding