Komentáře

Asposia je země, která leží kdesi hluboko pod povrchem a o dostatečné zásobování jejího obyvatelstva čerstvým vzduchem se staraly tři větrné fontány. Jenže dvě z nich už delší dobu nefungují, čehož využívá větrný mnich Conroy, který pečuje o tu poslední. Navíc na nebohé Asposiany začali v posledních letech útočit Basyliané, což jsou monstra , která vylétávají z větrných fontán a svým pohledem mění Asposiany v kámen. Této situace využívá Conroy, který upoveňuje svou pozici a stává se faktickým vládcem Asposie.

Ve hře The Inner World se ujmete mladého Roberta, který je Conroyovým učedníkem. Od ostatních Asposianů se Robert odlišuje tím, že v jeho dlouhém špičatém nose jsou otvory a on tak na něj může hrát jako na flétnu. Na začátku příběhu ke Conroyovi přiletí holub, jenž mu ukradne jeho oblíbený přívěsek a je na Robertovi, aby ho od drzého opeřence získal nazpět. Postupně se Robert seznámí s dívkou Laurou, jejíž otec byl kdysi unesen, a s její pomocí začíná zjišťovat, že Conroy rozhodně není tím skvělým mužem, za jakého jej celý život pokládal.

Právě Robert a Laura jsou dvě hratelné postavy, kterým ale naštěstí nebylo věnováno stejně prostoru. Zatímco za Roberta si zahrajete ve čtyřech kapitolách z pěti, do Laury se převtělíte v té zbývající. Proč píšu naštěstí? Kvůli charakteru obou postav. Pokud bych měl popsat Roberta jedním slovem, bylo by to ňouma. V případě Laury by byl přímo hřích nepoužít slova nána. Kdybych se měl rozepsat šířeji, stal by se z Roberta naivní, dobrosrdečný, občas připitomělý ňouma. A z Laury by se stala protivná, rádobydrsná, přemoudřelá, namyšlená nána. Ne nedarmo ji jiná z postav přímo ve hře označila anglickým slůvkem bitch. Za Roberta jsem klikal na všechny předměty a využíval veškeré dialogové možnosti, protože jeho komentáře byly někdy milé, občas vtipné a několikrát i lehce pitomé, což se dalo přičíst tomu, že se poprvé v životě ocitl mimo zdi Conroyova paláce. Za Lauru jsem vykonával jen nezbytně nutné činnosti a stejně jsem si při nich obvykle myslel "drž už kušnu, ty...". V komentáři na hru Nelly Cootalot: The Fowl Fleet jsem napsal, že Nelly je asi nejsympatičtější postava, za jakou jsem kdy hrál, Lauru z The Inner World bych označil za Nellyn protějšek.

Co se týče obtížnosti, je The Inner World naprosto typická point and click adventura moderního ražení. Každá z kapitol se odehrává jen na nějakých 4-5 obrazovkách, které jsou obvykle zalidněny přibližně stejným počtem postav. V inventáři se snad ani jednou neobjeví více než 10 předmětů. Hra se tedy dá za použití metody "kombinování všeho se vším" dohrát i bez návodu. Bohužel jsem se k této pro adventuristy neoblíbené metodě musel uchylovat poměrně často, protože předměty z inventáře sice mizí, ale aktivních míst na obrazovkách zůstává docela dost a hned v několika případech mě vůbec nenapadlo, co bych měl udělat teď. Teprve poté, co jsem na aktivní místo vyzkoušel všechny předměty a najednou se některý podařilo úspěšně použít, jsem si obvykle pomyslel, "tak takhle jste to mysleli". Hned jedna z úvodních kombinací, kdy prak vytvoříte spojením klacku a žížaly ukazuje, že tady se na logiku moc nehraje.

Na The Inner World je znát, že ho má má svědomí malé studio. Hra je krátká (kolem 5 hodin) a grafika má sice svůj svébytný ráz, ale rozhodně se nebude líbit každému. Ale hlavně díky neobvyklému a zajímavému světu, v němž se odehrává a sympatickému Robertovi, jsem si hru užil. Ale jestli vyzkouším i druhý díl The Inner World - The Last Wind Monk, to nevím, protože tam by mělo být hraní za Lauru více než v prvním díle a já vážně nevím, jestli bych tohle dokázal vydýchat.