Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 85
Čtvrtá epizoda Song of Horror je naprosto bez diskuse nejtěžší a nejdelší část celé série. Vzhledem k tomu, že už mám dohranou i pátou epizodu to mohu říct s naprostou jistotou.

Hra se odehrává v prostorách opuštěného Opatství, což je první důvod zmíněné obtížnosti. Prostor v kterém se hra odehrává je nejen obrovský, ale i s velkým počtem dveří, místností, a omezenými prostory ke schování. Tím pádem je zde mnohem více příležitostí zemřít velmi temnou smrtí.

Kromě toho je většina dveří od počátku hry zavřená, a hráč musí postupně Opatstvím procházet, neustále chodit sem a tam, a řešit nesmírně složité hádanky (bez návodu bych tu ztvrdl možná dodnes, ačkoliv stále platí, že ty hádanky jsou vesměs poměrně logické).

Nepomáhá také fakt, že se zřejmě jedná o nejtemnější a nejděsivější oblast ve hře – a to prosím berme v potaz, že pátá epizoda se odehrává v psychiatrické léčebně. Zřejmě za to může fakt, že se jedná o jedinou oblast, kde se reálně odstřihnete od civilizace. Zatímco první tři epizody jsou koncipované stylem „zlo přijde k vám domů, nejste v bezpečí“ tak čtvrtá sází na nejistotu děsivého a Bohem zapomenutého místa. Mimo jiné nabízí asi také nejkurióznější náhodná setkání, třeba mnoha co se změní v havrany nebo rozkošný náznak upálení za živa v peci. Kopfrkingl plesá.

Čtvrtá epizoda přichází s groteskně obtížnou, život ohrožující událostí, The Requiem, která spočívá v tom, že musíme v zrcátku pozorovat nepřátele kteří se k vám blíží a zničit je světlem. Podle historie patchů byla tato minihra dříve poměrně snadná, protože šlo nepřátele zničit na první pokus. Nyní se ale změní v oblak černého kouře a přemístí se za vás, a to klidně několikrát. Jedná se asi o jedinou událost, kde je potřeba i pořádná dávka štěstí.

Také zde cítím poprvé potřebu zmínit nějaký sběratelský předmět, protože mě ten v epizodě čtyři skutečně zaujal. Sběratelský předmět zde tvoří tarotové karty, které vám může dát záhadná bytost ve zpovědnici, pokud jí donesete zpovědí, které jsou rozseté po celém Opatství. Každá karta je za jednu život ohrožující událost, a pokud jednu z karet otočíte, událost se nemůže stát. A ano, The Requiem kartu dostanete až jako poslední.

Obtížnost čtvrté epizody podtrhuje fakt, že na nejvyšší obtížnost (Lovecraft) se jednalo o první epizodu při které jsem skutečně ztratil všechny postavy a musel jí nuceně restartovat.

Čtvrtá epizoda je tak zřejmě nejděsivější, nejvíce frustrující, a nejnepříjemnější vůbec. Ale nakonec, proto tak trochu hrajeme horrory.
+10
  • PC 90
Bylo to dlouhý, nervy-drásající a prostě super. Série konečně překonala hutnou atmosféru z první epizody a to hned o několik tříd. Makabrózní prostředí, melancholický hudební podkres a děsivý příběh mě držely napnutého jako strunu. The Last Concert děsí naprosto přirozeně a ani nepotřebuje lekačky (i když ty tu samozřejmě taky jsou, a docela originální).

Příběh se koncentruje víc a víc na hrací skříňku a kousek po kousku odkrývá její legendu. Pocit z toho, že autoři jen zbytečně hrají o čas, je teď už nadobro pryč.

Obtížnost mi přijde už od třetí epizody krásně vybalancovaná (možná je to i tím, že už vím co čekat). Žádné velké záseky, rébusy jsou zajímavé a i občasnou nelogičnost odpouštím (vážně si myslím, že na to dostat se přes žebra letité trouchnivějící mrtvoly nepotřebuje člověk chirurgický roztahovák, stačí dvě zdravé ruce). Umřela mi jediná postava a to v momentě, kdy mě hra fakt pěkně nachytala. Ztratil jsem nervy a naběhl do jasné pasti. Zasloužil jsem si to a respekt za to, že autoři pořád umí překvapit.

Pro: atmosféra, příběh, hádanky

+10