Komentáře

Herní výzva zde na webu a hra zadarmo na Epicu mě dostaly až k samotné hře s názvem Sifu. Jinak bych se asi ani neměl šanci k podobnému zážitku dostat. A byla by to obrovská škoda. Sifu je totiž pojem z kantonštiny, který znamená mocného mistra. A také je to hra od francouzského studia, která svojí atmosférou připomíná nejlepší kung-fu akčňáky let dnes už minulých. V kombinaci v ucelený zážitek si ale můžete být jisti, že zde čas nepromarníte, když tuto indie hříčku okusíte. Naopak.

Sifu je hodně originální kousek. A to i přesto, že se ve svém jádru jedná o naprosto klasickou rubačku z rubaček nejklasičtější. V mnoha ohledech jsem se tu cítil jako ve filmu. Střihově a kamerově trošku jako v Kill Bill. Houževnatostí a zběsilostí jako v Ong-Bak. No a prostředím jak v čemkoliv s Brucem Leem, který pro ránu nikdy nešel daleko. Příběhově ale nečekejte žádnou parádu. Prostě jste kluk, kterému povraždili rodinu a tak se tradičně vydal na cestu pomsty formou fackující ruky, která přináší bolest. A především smrt.

Ano, příběhově to opravdu není žádné veledílo. Video sekvence byste tu spočítali na stopkách končících pod čtyři minut. Ta originalita zde pramení ale v něčem jiném. Vlivem magických schopností, které asi nemá ani smysl popisovat, protože je to úplně jedno, tu na Vaší cestě vykoupení Vaší rodiny pracujete s jednou proměnou – a to, že když umřete, tak se znovu narodíte, akorát o rok starší. Ta podstata je trošku složitější, ale popisovat to nemá smysl, kór, když to tady odborněji v komentářích popsali již jiní. Každopádně s každým dalším rokem získáváte na síle, ale přicházíte o určité schopnosti. V každém věku je ten boj tedy trošku jiný. A ano, ten boj, to je to, co je na této hře to nejoriginálnější a zasluhuje si absolutorium.

Už v úvodu hry, kdy jsem se zhostil tutorialu, abych se hlavní postavu naučil ovládat v boji, jsem hodně rychle pochopil, že tady to bude o trpělivosti. Hráč totiž využívá vytříbenou kung-fu techniku boje a obrany, která pracuje s přesným používáním vhodných tlačítek na klávesnici. A když mluvím o přesnosti, tak tu mluvím o PŘESNOSTI, kdy každá o setinu vteřiny pozdě zmáčknutá klávesa způsobí bolest, popřípadě smrt, a tudíž posun v životě o jeden rychlý rok života dál. Ta bojová technika je ale vlastně to, co je na této hře fascinující. Učí to trpělivosti, což je podstata boje samotného. Učí to pokoře nemačkat zběsile všechno naráz. A hlavně to tu dle různých obtížnostní může způsobit nejedno nervové zhroucení, které si může přivodit každý, koho hra Sifu trošku pohltí. A to pohlcení je hrozně jednoduché.

Hra se totiž odehrává v pěti různých misí. Ty nejsou dlouhé a jsou zakončené vždy nějakým ultra high master bossem. Cesta k nim se klene cestou trnitou plnou rozličných nepřátel, které kosíte a tím kupíte na hromádku, která nebere konce. Jelikož se ale průběžně učíte stále nových technik a máte možnost mise opakovat, bude Vás to nutit být lepší, rychlejší, preciznější a bude Vás to i po několikerých opakování stále bavit. Finále pak je jasné, ale to ve výsledku není důležité. Důležitá je ta cesta a ta ve hře Sifu baví i na několikeré opakování.

Sifu tak je opravdu povedenou hříčkou. Vizuálně vlastně minimalistická, ale přesto atmosférická a velice pohledná na hráčovo oko. Zároveň učící trpělivosti, preciznosti, pečlivosti v soubojovém systému více, než v kdejaké jiné hře. A je vlastně úplně jedno, že tu herní mechanismy jsou na úkor příběhu. Při hraní se budete bavit a rádi si mise budete opakovat, protože opakování není jen matka moudrosti, ale i lepší učitel. A to je přesně to, co říká východní filozofie. Jen to v tomto případě řekla počítačová hra a řekla to více než pohledně.