Vosk natřít, vosk setřít. Opakování je matka moudrosti, milý kide. A otcem svalové paměti, bez které si v Sifu vrzneš možná tak hoďku, to si kuř. 

Sifu je malou, kompaktní hříčkou, kterou lze bez většího spěchání zchromstnout za takové 2 hoďky a půl. Anebo v tom taky, podobně jako já, můžete utopit bezmála 15 hodin a nedostat se ani do poslední mise. Jsem holt již stárnoucí lama, která satanužel s některými nároky už jaxitaxi nestíhá. A nároky, které klade Sifu, jsem upřímně asi prostě ještě ani nezažil.

Hra mě původně zlákala svou stylizací a těmi svébytnými odkazy na všemožné velikány východního kina. Nezajímal jsem se, kdo hru vytvořil, ani co o ní vlastně vývojáři říkají. A čekal jsem, že to bude vesměs snadné a plynulé potlučeníčko na jeden dva večery. Nemalý byl tedy můj überšok, když jsem po první odehrané hodince zestárl u prvního bosse o dvacet let a pocítil takové to protivné šimrání na patě, kdy člověk chce prokopnout monitor, ale hopsahejsa do Brandejsa, toto šimrání pořád naprosto válcovala jakási nepřekonatelná touha překážku přece jen překonat, a tím hlavně překonat sám sebe. A tato touha stále přetrvává, stále s rostoucí sílou.

Třebaže je hra velmi pohledná a hýbe se uhlazeně, a třebaže systém smrti může evokovat roguelike elementy, v nitru hra není absolutně ničím moderní. Naopak, je to naprosto stará škola, jedna z nejstarších, jaké za poslední roky pamatuju. Reálný feeling ze hry bych přirovnal výhradně k pocení u automatu v Lemarku kdysi v devadesátkách, přestože Sifu naštěstí nemusím po každém gejmouvru krmit desetikačkami. Opravdu, jestli jste nikdy nic podobného nezažili, nebo alespoň nejste ten typ hráče, který ocení nutnost si hru osvojit i čistě manuálně a to zcela bez kompromisů, Sifu Vás nemá čím oslnit. Ale to nevadí, protože Sifu ví přesně, čím chce bejt, a pro koho. Je to malá a kompaktní hříčka o pěti krátkých a kompaktních misích, není tu co sbírat, co objevovat, z čeho si příběhově sedat na zádel. Je tu jen ten vosk. A je naprosto znamenitý.