Příběh vizuální novely SeaBed je sledován z pohledu tří osob. Tou první je Mizuno Sachiko, které před nějakou dobou zmizela ze života její přítelkyně Takako, aniž by věděla proč a kdy, a která od té doby trpí halucinacemi a zvukovými přeludy. Druhou postavou je právě Takako. Tu naopak postihla ztráta paměti a neschopnost vybavit si některé vzpomínky a okamžiky z jejího života. Poslední postavou je společný přítel těchto dvou žen, a tou je psychiatrička Narasaki Hibiki. Ta se snaží zjistit, co stojí za halucinacemi Sachiko a co se stalo s Takako.
Jedná se o vizuální novelu, která nevyžaduje od hráče žádnou interakci a děj se tak ubírá jen jedním směrem. V průběhu hraní se postupně odemknou některé bonusové části, ke kterým se lze kdykoliv vrátit a které více poodhalují příběh.
raisen
To bylo opravdu náročné čtení. Jak z hlediska délky a struktury vyprávění, tak i z té emoční stránky, kterou hra nabízela.
Tato novela je naplněna vyprávěním všedních scén ze života a je tedy třeba přečíst hutné úseky textů, kde se v podstatě nic důležitého ani zásadního neděje, ale na druhou stranu tyto úseky dokážou vzbudit ve čtenářovi touho dozvědět se, co se skrývá pod povrchem. Z tohoto důvodu je tempo vyprávění velice pomalé a dočíst tuto novelu zabere tak kolem 15 hodin, možná i více dle rychlosti čtení. Navíc se střídají různé časové linie, postupně se to celé začíná komplikovat a spíše jsem ke konci byla více zmatená, než že bych se dočkala odpovědí. A aby toho nebylo málo, tak se po určitých částech hry odemykají bonusové scény, kdy jsou události ve hře zobrazené z pohledu jiné osoby nebo se jedná o nějaké doplnění příběhu.
Naštěstí se mi během poslední kapitoly vše pospojovalo a i když některé věci zůstaly otevřené a volné k interpretaci čtenáře (což je super), tak mi došlo, o čem to celé je a co to vlastně čtu. Jisté náznaky se objevují již v průběhu posledních kapitol, takže jsem tušila, kam to směřuje. Ovšem i tak na mě závěrečná kapitola (vlastně jediný telefonát v ní) zanechala dojem, že někdo na mě shodil korbu plnou emocí.
Občas se mi stávalo, že jsem musela chvíli přemýšlet, co jaká postava řekla, neboť to není nijak zvýrazněné, která postava zrovna mluví. Ale většinou to šlo lehce poznat, kdo začal mluvit, neboť jednotlivé charaktery byly od sebe dost odlišné a tedy i jejich způsob, jak mluvily. Texty doplňuje nevtíravá hudba, skvěle doplňující současnou scénu na obrazovce. Občas mě při čtení i tak dokázala rušit, tak jsem si ji ztišila úplně. Ovšem já potřebuji na čtení nejlépe úplný klid, takže věřím, že jiným by tohle problém nedělalo.
I když se mi to místy zdálo nekonečné a raději bych se dočkala už něčeho zásadního, tak čekání se vyplatilo a konec to skvěle završil a dal rozhodně podnět k přemýšlení nad celou hrou.
Tato novela je naplněna vyprávěním všedních scén ze života a je tedy třeba přečíst hutné úseky textů, kde se v podstatě nic důležitého ani zásadního neděje, ale na druhou stranu tyto úseky dokážou vzbudit ve čtenářovi touho dozvědět se, co se skrývá pod povrchem. Z tohoto důvodu je tempo vyprávění velice pomalé a dočíst tuto novelu zabere tak kolem 15 hodin, možná i více dle rychlosti čtení. Navíc se střídají různé časové linie, postupně se to celé začíná komplikovat a spíše jsem ke konci byla více zmatená, než že bych se dočkala odpovědí. A aby toho nebylo málo, tak se po určitých částech hry odemykají bonusové scény, kdy jsou události ve hře zobrazené z pohledu jiné osoby nebo se jedná o nějaké doplnění příběhu.
Naštěstí se mi během poslední kapitoly vše pospojovalo a i když některé věci zůstaly otevřené a volné k interpretaci čtenáře (což je super), tak mi došlo, o čem to celé je a co to vlastně čtu. Jisté náznaky se objevují již v průběhu posledních kapitol, takže jsem tušila, kam to směřuje. Ovšem i tak na mě závěrečná kapitola (vlastně jediný telefonát v ní) zanechala dojem, že někdo na mě shodil korbu plnou emocí.
Občas se mi stávalo, že jsem musela chvíli přemýšlet, co jaká postava řekla, neboť to není nijak zvýrazněné, která postava zrovna mluví. Ale většinou to šlo lehce poznat, kdo začal mluvit, neboť jednotlivé charaktery byly od sebe dost odlišné a tedy i jejich způsob, jak mluvily. Texty doplňuje nevtíravá hudba, skvěle doplňující současnou scénu na obrazovce. Občas mě při čtení i tak dokázala rušit, tak jsem si ji ztišila úplně. Ovšem já potřebuji na čtení nejlépe úplný klid, takže věřím, že jiným by tohle problém nedělalo.
I když se mi to místy zdálo nekonečné a raději bych se dočkala už něčeho zásadního, tak čekání se vyplatilo a konec to skvěle završil a dal rozhodně podnět k přemýšlení nad celou hrou.
