Remember 11: The Age of Infinity

Duchovní pokračování Ever 17: The Out of Infinity nabízí zajímavější zápletku, dospělejší postavy, více tajemna a lepší ozvučení. Ovšem to neznamená, že jde o lepší hru. Proč?

Příběh se dělí na dvě části. První je Kokoro chapter, kde se hráč vtělí do pasažérky havarovaného letadla. Brzy začne nepravidelné vyměňování si těl s hrdinou druhé části Yukidem. Po celou dobu této části (dobrých 10 hodin hraní) hráč nemá nejmenší tušení, co se děje a to včetně závěru. Po dohrání následuje odemknutí Yukidoh chapter, kde se na údalosti díváme z druhého pohledu. Yukidoh je naštěstí proti Kokoro podstatně bystřejší, takže se odpovědi konečně dostavují a kousky puzzle zapadají do sebe. Pak... konec. Ano, je tu jakýsi dobrý konec, kde všichni žijou dále (ne šťastně). Jen některé dílky nám jaksi zbyly.

Těžko uvěřit, že se nedočkáne rozuzlení, jako v Ever 17. V příběhu zůstane hromada děr. Několik zadělají špatné konce (celem hra obsahuje 33 zakončení) a jiné prostě zůstanou nedořešeny. Hlavním důvodem nejspíš bude krach vývojářského studia. Vše je připraveno na třetí část hry, kde by se zacelily ony díry. Místo toho je možnost odemknutí si jakýchsi tipů. V nich je možné dozvědět se více, ale rozhodně ne vše, co je potřeba.

Nevadí mi, když musím u děje přemýšlet, ale abych po dohrání hry tři hodiny přemýšlel o jedné události a přehrával si nejdůležitější scény se slovníkem v ruce, zda-li mi nějaký střípek informací neunikl se mi ještě nestalo. Výsledkem jsem si vytvořil několik teorií, které mohou (nemusí) být správné.

Jak jsem psal výše, Remember 11 je ve všech ohledech lepší než jeho předchůdce, avšak člověk musí opravdu hodně přemýšlet a hledat odpovědi v různých koncích a rozhovorech. Světe div se, ale bavil jsem se. Po celých 27 hodinách hraní můžu pyšně prohlásit, že znám pozadí příběhu.