Project-X

Zatím jsem tuhle Amiga klasiku nedohrál, ale snažím se o to. Je to jedna z nejtěžších stříleček, kterou jsem poznal, ne-li nejtěžší vůbec.

Hra vzbuzuje takové smíšené, rozporuplné pocity, avšak v tom je možná její kouzlo. Je to totiž tak nehratelné, až to člověka láká to hrát a někam se prokousat. Udělat jedinou chybičku je takřka konečná. Neboť ztratíte zbraně a bez nich se ve hře nedá skoro vůbec pohybovat. Než je zase naberete, není to jen tak. Tohle pokládám za slabinu hry - kdyby při ztrátě života to šlo se zbraněmi jen o úroveň dolů, bylo by to pořád těžké, ale aspoň hratelné pro běžného smrtelníka.

Bosové jsou opět nesmírně tuzí parchanti, mají nekoordinované pohyby a musí se to tvrdě vytrénovat, aby je člověk aspoň elementárně předvídal.

Ve druhém levelu jsou např. už různé kameny trčící ze země a stromy, které sahají běžně do poloviny obrazovky a nesmíte do nich narazit. Tam je někdy těžké se jen vyhnout potvorám (neboť všechny nelze postřílet a navíc většinou něco vypouštějí). Tohle vyhýbání se je obvykle o milimetry. Ve třetím levelu navíc (kromě toho všeho) padají krápníky a další věci.

Mezilevely mě upřímně moc nebavily a podle mě tam ani nemusely být.

Jinak atmosféra hry je božská, provedení a pohyby, vesmírné prostředí, hudba, prostě nádhera. Ta pracovitost a trpělivost, kterou do toho hráč musí dát a má pak radost z nějakého posunu, je taky hodně neobvyklá. Za to vše dávám 100 %. (Trochu mi to mimochodem připomíná F.I.R.E. od F. Fuky na ZX Spectru.)

Rozhodně to není hra pro každého a v podstatě myslím si, že ani do dnešní uspěchané doby, kde se musí všechno tak nějak zalíbit "na první dobrou". Kdo si ale najde dost času a píle, tak se může těšit na neopakovatelné pocity, které u jiné střílečky stěží zažije.