Pepper's Adventures in Time je point and click adventura společnost Sierra, která svým netradičním designem vzbudila ve své době značný ohlas a získala několik ocenění. Koncept vznikl na základě návrhů Billa Davise, jenž také vytvořil hlavní postavu Pepper Purpernickelovou. Pepper lze charakterizovat jako tomboye, tedy děvče s chlapeckými rysy - je to zuřivá mladá reportérka, jejíž bláznivý strýc vynalezne stroj času a plánuje pomíchat šedesátá léta dvacátého století a rok 1764. Tedy rok po Sedmileté válce, ve kterém Benjamin Franklin pokračuje v boji proti daním Britského impéria. Historicky vzato je právě Franklin jednou z klíčových postav, které ustavily Deklaraci nezávislosti a iniciovaly vznik Spojených států amerických. A právě ten je v ohrožení, neboť strýc Fred pomocí svého vynálezu implantuje Franklinovi do mozku poněkud šílené nápady. Je tedy na Pepper, aby se svým pitbullem Lockjawem prošla strojem času do Philadelphie koloniální éry a napravila škody, které způsobil její strýc.
Hra je rozdělena do několika aktů, které jsou vždy zakončený kvízem, jehož úspěšnost je závislá na tom, jak byl hráč během hraní vnímavý. K dispozici má totiž speciální funkci, díky které může u jednotlivých předmětů a postav na obrazovce zjišťovat, jestli se v dané historické etapě skutečně vyskytovaly, či jakou roli plnily. Vzhledem k tomu, že se strýci Fredovi podařilo uskutečnit jeho plán a jedni z prvních "kolonistů", které Pepper potká, jsou mniši řádu Hare Krišna, je zřejmé, že je o zábavu postaráno.
Artran
Dohráním Pepper's Adventures in Time jsem si odškrtl jeden rest, který jsem měl od té doby, co jsem v jednom starém Excaliburu zahlédl návod se zajímavě vyhlížejícími screenshoty. Tenkrát mne zaujala svou grafikou, tematikou cestování v čase a navrch faktem, že jsem o ní jinde v českém prostředí neslyšel. Což se ostatně nezměnilo - i dnes je Pepper adventura opomíjená, byť svým herním designem vybočuje z řady a často ji lze nalézt v různých žebříčcích nejvýznamnějších adventur. Vyšla v Sierrovské sérii Discovery (např. s Eco Questem I & II) a snaží se naplnit ideu tzv. edutainmentu, tedy zábavy a poučení v jednom.
Po úvodu hry jsem byl překvapen, do jaké míry je zápletka podobná Maniac Mansion II od Tima Schafera. V obou případech se totiž objevuje šílený vědec, stroj času a doba Benjamina Franklina. Tady však shody končí, neboť MM II směřuje k daleko větší komiksové nadsázce, zatímco v Pepper je humor podřízen onomu účelu poučení a hraní je tedy rozdílné (byť i v Pepper se najdou momenty, které si s MMII nezadají). Díky funkci Truth/Pravda totiž kromě klasických dialogů a sbírání a používání předmětů klikáte na různá místa na obrazovce, abyste získali informace, jestli si danou věc autoři vymysleli, nebo zda skutečně existovala. Některé informace jsou pak důležité pro test, kterým končí každá kapitola. Jeho splnění sice není nutné (pouze se jím zvedají body), ale pátrání po odpovědích je právě součástí způsobu hraní, který, když jej přijmete, zajišťuje zábavu.
Samotný příběh zdařile kombinuje fantaskní uměleckou licenci, historické skutečnosti a výchovný aspekt, jenž však nikdy nesklouzne do otravného moralizování; naopak, vše probíhá formou postupného uvědomování si souvislostí v závislosti na chování postav (a případných negativních konsekvencí, kdy Spojené státy zůstávají anglickou kolonií). Většinu hádanek lze označit za snadné (také díky nepříliš velkému množství předmětů v inventáři), ale i u nich je třeba přemýšlet a dospělého hráče nikterak neuráží.
Co mne poněkud mrzelo, byl ne zcela využitý potenciál, neboť tak, jak je zápletka na začátku rozehrána, je člověk natěšen na větší dobrodružství, než kterého se mu nakonec dostane: tj. přivést Franklina k rozumu, zachránit pejska a odhalit vesničanům pravdu o generálu Pughovi. Zde je vidět zásadní rozdíl ve kvalitě mezi Pepper a Maniac Mansion 2. Při hraní totiž chybí pocit výraznějšího stržení komplexněji vystavěným příběhem a zábava se dostavuje spíše díky inteligentním a vtipným detailům, které nesou punc Joshe Mandela, jenž se na hře podílel (mj. i s Jane Jansen). Návštěva ústavního konventu (ve hře jsou narativní flashbacky a flashforwardy) je pak přímo zabitá příležitost o, doslova, jedné ospalé obrazovce. Pepper má navíc částečně otevřený konec, neboť byl plánován další díl z doby ledové, který však nikdy nevyšel. Díky této neucelenosti tedy nakonec dávám průměrné hodnocení. Přesto bych Pepper doporučil - hraje se pohodově, hráč se dozví leccos z historie Spojených států a není oproti jiným adventurám od Sierry frustrován obtížnými puzzly nebo arkádovými vložkami. Navíc má hra druhý plán, který mnoha jiným počítačovým hrám chybí. Během hraní se mi totiž několikrát vybavila ústavní řeč Johna Quincyho Adamse z filmu Amistad, ve které, když se obrací na busty tvůrců americké ústavy, praví "Who we are, is who we were". Což, vzhledem k důležitost této věty a absenci spielbergovského patosu, není zas tak málo.
Po úvodu hry jsem byl překvapen, do jaké míry je zápletka podobná Maniac Mansion II od Tima Schafera. V obou případech se totiž objevuje šílený vědec, stroj času a doba Benjamina Franklina. Tady však shody končí, neboť MM II směřuje k daleko větší komiksové nadsázce, zatímco v Pepper je humor podřízen onomu účelu poučení a hraní je tedy rozdílné (byť i v Pepper se najdou momenty, které si s MMII nezadají). Díky funkci Truth/Pravda totiž kromě klasických dialogů a sbírání a používání předmětů klikáte na různá místa na obrazovce, abyste získali informace, jestli si danou věc autoři vymysleli, nebo zda skutečně existovala. Některé informace jsou pak důležité pro test, kterým končí každá kapitola. Jeho splnění sice není nutné (pouze se jím zvedají body), ale pátrání po odpovědích je právě součástí způsobu hraní, který, když jej přijmete, zajišťuje zábavu.
Samotný příběh zdařile kombinuje fantaskní uměleckou licenci, historické skutečnosti a výchovný aspekt, jenž však nikdy nesklouzne do otravného moralizování; naopak, vše probíhá formou postupného uvědomování si souvislostí v závislosti na chování postav (a případných negativních konsekvencí, kdy Spojené státy zůstávají anglickou kolonií). Většinu hádanek lze označit za snadné (také díky nepříliš velkému množství předmětů v inventáři), ale i u nich je třeba přemýšlet a dospělého hráče nikterak neuráží.
Co mne poněkud mrzelo, byl ne zcela využitý potenciál, neboť tak, jak je zápletka na začátku rozehrána, je člověk natěšen na větší dobrodružství, než kterého se mu nakonec dostane: tj. přivést Franklina k rozumu, zachránit pejska a odhalit vesničanům pravdu o generálu Pughovi. Zde je vidět zásadní rozdíl ve kvalitě mezi Pepper a Maniac Mansion 2. Při hraní totiž chybí pocit výraznějšího stržení komplexněji vystavěným příběhem a zábava se dostavuje spíše díky inteligentním a vtipným detailům, které nesou punc Joshe Mandela, jenž se na hře podílel (mj. i s Jane Jansen). Návštěva ústavního konventu (ve hře jsou narativní flashbacky a flashforwardy) je pak přímo zabitá příležitost o, doslova, jedné ospalé obrazovce. Pepper má navíc částečně otevřený konec, neboť byl plánován další díl z doby ledové, který však nikdy nevyšel. Díky této neucelenosti tedy nakonec dávám průměrné hodnocení. Přesto bych Pepper doporučil - hraje se pohodově, hráč se dozví leccos z historie Spojených států a není oproti jiným adventurám od Sierry frustrován obtížnými puzzly nebo arkádovými vložkami. Navíc má hra druhý plán, který mnoha jiným počítačovým hrám chybí. Během hraní se mi totiž několikrát vybavila ústavní řeč Johna Quincyho Adamse z filmu Amistad, ve které, když se obrací na busty tvůrců americké ústavy, praví "Who we are, is who we were". Což, vzhledem k důležitost této věty a absenci spielbergovského patosu, není zas tak málo.
Fingon
