Dohráním Pepper's Adventures in Time jsem si odškrtl jeden rest, který jsem měl od té doby, co jsem v jednom starém Excaliburu zahlédl návod se zajímavě vyhlížejícími screenshoty. Tenkrát mne zaujala svou grafikou, tematikou cestování v čase a navrch faktem, že jsem o ní jinde v českém prostředí neslyšel. Což se ostatně nezměnilo - i dnes je Pepper adventura opomíjená, byť svým herním designem vybočuje z řady a často ji lze nalézt v různých žebříčcích nejvýznamnějších adventur. Vyšla v Sierrovské sérii Discovery (např. s Eco Questem I & II) a snaží se naplnit ideu tzv. edutainmentu, tedy zábavy a poučení v jednom.
Po úvodu hry jsem byl překvapen, do jaké míry je zápletka podobná Maniac Mansion II od Tima Schafera. V obou případech se totiž objevuje šílený vědec, stroj času a doba Benjamina Franklina. Tady však shody končí, neboť MM II směřuje k daleko větší komiksové nadsázce, zatímco v Pepper je humor podřízen onomu účelu poučení a hraní je tedy rozdílné (byť i v Pepper se najdou momenty, které si s MMII nezadají). Díky funkci Truth/Pravda totiž kromě klasických dialogů a sbírání a používání předmětů klikáte na různá místa na obrazovce, abyste získali informace, jestli si danou věc autoři vymysleli, nebo zda skutečně existovala. Některé informace jsou pak důležité pro test, kterým končí každá kapitola. Jeho splnění sice není nutné (pouze se jím zvedají body), ale pátrání po odpovědích je právě součástí způsobu hraní, který, když jej přijmete, zajišťuje zábavu.
Samotný příběh zdařile kombinuje fantaskní uměleckou licenci, historické skutečnosti a výchovný aspekt, jenž však nikdy nesklouzne do otravného moralizování; naopak, vše probíhá formou postupného uvědomování si souvislostí v závislosti na chování postav (a případných negativních konsekvencí, kdy Spojené státy zůstávají anglickou kolonií). Většinu hádanek lze označit za snadné (také díky nepříliš velkému množství předmětů v inventáři), ale i u nich je třeba přemýšlet a dospělého hráče nikterak neuráží.
Co mne poněkud mrzelo, byl ne zcela využitý potenciál, neboť tak, jak je zápletka na začátku rozehrána, je člověk natěšen na větší dobrodružství, než kterého se mu nakonec dostane: tj. přivést Franklina k rozumu, zachránit pejska a odhalit vesničanům pravdu o generálu Pughovi. Zde je vidět zásadní rozdíl ve kvalitě mezi Pepper a Maniac Mansion 2. Při hraní totiž chybí pocit výraznějšího stržení komplexněji vystavěným příběhem a zábava se dostavuje spíše díky inteligentním a vtipným detailům, které nesou punc Joshe Mandela, jenž se na hře podílel (mj. i s Jane Jansen). Návštěva ústavního konventu (ve hře jsou narativní flashbacky a flashforwardy) je pak přímo zabitá příležitost o, doslova, jedné ospalé obrazovce. Pepper má navíc částečně otevřený konec, neboť byl plánován další díl z doby ledové, který však nikdy nevyšel. Díky této neucelenosti tedy nakonec dávám průměrné hodnocení. Přesto bych Pepper doporučil - hraje se pohodově, hráč se dozví leccos z historie Spojených států a není oproti jiným adventurám od Sierry frustrován obtížnými puzzly nebo arkádovými vložkami. Navíc má hra druhý plán, který mnoha jiným počítačovým hrám chybí. Během hraní se mi totiž několikrát vybavila ústavní řeč Johna Quincyho Adamse z filmu Amistad, ve které, když se obrací na busty tvůrců americké ústavy, praví "Who we are, is who we were". Což, vzhledem k důležitost této věty a absenci spielbergovského patosu, není zas tak málo.
Po úvodu hry jsem byl překvapen, do jaké míry je zápletka podobná Maniac Mansion II od Tima Schafera. V obou případech se totiž objevuje šílený vědec, stroj času a doba Benjamina Franklina. Tady však shody končí, neboť MM II směřuje k daleko větší komiksové nadsázce, zatímco v Pepper je humor podřízen onomu účelu poučení a hraní je tedy rozdílné (byť i v Pepper se najdou momenty, které si s MMII nezadají). Díky funkci Truth/Pravda totiž kromě klasických dialogů a sbírání a používání předmětů klikáte na různá místa na obrazovce, abyste získali informace, jestli si danou věc autoři vymysleli, nebo zda skutečně existovala. Některé informace jsou pak důležité pro test, kterým končí každá kapitola. Jeho splnění sice není nutné (pouze se jím zvedají body), ale pátrání po odpovědích je právě součástí způsobu hraní, který, když jej přijmete, zajišťuje zábavu.
Samotný příběh zdařile kombinuje fantaskní uměleckou licenci, historické skutečnosti a výchovný aspekt, jenž však nikdy nesklouzne do otravného moralizování; naopak, vše probíhá formou postupného uvědomování si souvislostí v závislosti na chování postav (a případných negativních konsekvencí, kdy Spojené státy zůstávají anglickou kolonií). Většinu hádanek lze označit za snadné (také díky nepříliš velkému množství předmětů v inventáři), ale i u nich je třeba přemýšlet a dospělého hráče nikterak neuráží.
Co mne poněkud mrzelo, byl ne zcela využitý potenciál, neboť tak, jak je zápletka na začátku rozehrána, je člověk natěšen na větší dobrodružství, než kterého se mu nakonec dostane: tj. přivést Franklina k rozumu, zachránit pejska a odhalit vesničanům pravdu o generálu Pughovi. Zde je vidět zásadní rozdíl ve kvalitě mezi Pepper a Maniac Mansion 2. Při hraní totiž chybí pocit výraznějšího stržení komplexněji vystavěným příběhem a zábava se dostavuje spíše díky inteligentním a vtipným detailům, které nesou punc Joshe Mandela, jenž se na hře podílel (mj. i s Jane Jansen). Návštěva ústavního konventu (ve hře jsou narativní flashbacky a flashforwardy) je pak přímo zabitá příležitost o, doslova, jedné ospalé obrazovce. Pepper má navíc částečně otevřený konec, neboť byl plánován další díl z doby ledové, který však nikdy nevyšel. Díky této neucelenosti tedy nakonec dávám průměrné hodnocení. Přesto bych Pepper doporučil - hraje se pohodově, hráč se dozví leccos z historie Spojených států a není oproti jiným adventurám od Sierry frustrován obtížnými puzzly nebo arkádovými vložkami. Navíc má hra druhý plán, který mnoha jiným počítačovým hrám chybí. Během hraní se mi totiž několikrát vybavila ústavní řeč Johna Quincyho Adamse z filmu Amistad, ve které, když se obrací na busty tvůrců americké ústavy, praví "Who we are, is who we were". Což, vzhledem k důležitost této věty a absenci spielbergovského patosu, není zas tak málo.
