Neuro

Neuro je téměř neznámá ruská FPS ze stejného prostředí jako (pouze v ruštině vydaný) vesmírný simulátor Homeplanet. Lidstvo postupně kolonizovalo nejbližší planetární systémy, někteří zvlášť nadaní jedinci se také naučili využívat parapsychologické schopnosti pomocí zvláštních implantátů. Dva hlavní hrdinové jsou právě takovými jedinci, na počátku hry bojují na straně Earth Confederation proti machinacím klanu Troiden na planetě Sorgo.

Hra obsahuje celkem devět misí, na počátku Craig Richards (zkušenější a cyničtější z dvojice hrdinů) vysvětlí používání základních schopností (Heal, Vision + zacházení s naprosto neužitečnou základní zbraní). V první ostré misi se hrdinové pokoušejí zabránit pašování vojenského materiálu, tichá intervence se ovšem zvrhne v rozsáhlejší přestřelku. Postava zodpovědná za pašování ovšem díky svým politickým konexím vyvázne bez trestu, díky čemuž se dále rozvine příběh o pomstě, politickém vlivu a nazírání na svět (jelikož je hra ruská, tak díky široké ruské duši hlavní hrdinové dosti nafilozofují o bytí a jsoucnu).

Speciální schopnosti se používají pomocí energie, která se časem obnovuje. Nejdůležitější (a bohužel v zásadě jediné opravdu využívané) je léčení, ve hře se totiž nevyskytují žádné lékárničky. Na místě je ovšem říci, že ačkoli by v zásadě mohlo jít o gamebreaking mechanizmus, tak se autorům podařilo využití léčení výborně vybalancovat. Mental Strike jsem na druhou stranu použil asi jednou (slabý, protivníka je vždy jednodušší prostě zastřelit), totéž Vision (měla by pomoci zejména v jedné stealth pasáži na počátku hry, ale velmi špatně se při jejím zapnutí orientuje). Pyrokinesys je na druhou stranu velmi silná (zabije v zásadě každého protivníka), jenomže na její "seslání" je třeba asi 80 jednotek energie ze sta, takže se následně nemáte za co léčit a protivníci zřídka chodí po jednom, zkrátka slabý poměr cena/výkon.

Prostředí je poměrně různorodé, po počátečních "kancelářích" se dostanete do různých laboratoří, velmi atmosférických ulic města budoucnosti, vojenských základen nebo džungle. Náplň misí je také různorodá, od prvních takřka špiónsky zaměřených se dostanete přes útěk před nepřáteli a pronáslednování hlavního záporáka až po obranu vojenské základny. Jednoznačné plus je zvláštní atmosféra téměř všech lokací, dalším kladem posouvání příběhu pomocí ingame komunikace mezi postavami.

Zbraní je poměrně hodně, jejich problémem je ovšem značná vizuální a "účinková" podobnost, takže člověk nakonec střílí tím, do čeho má zrovna náboje (výjimku z pravidla tvoří granátomet). Stěžejním průšvihem a důvodem, proč je hra v souhrnu naprostý průměr, je ovšem samotný průběh přestřelek. Nepřátelé z fyzikálního hlediska naprosto nereagují na střelbu (v některých případech na ni nereagují ani z hlediska UI), občas vydrží nesmyslně mnoho zásahů, navíc naprosto nerealisticky pobíhají okolo, takže vám budou zejména ke konci hry značně pít krev (nikoli v dobrém slova smyslu). Jejich počáteční logické objevování se okolo poloviny hry změní na vybíhání z právě vyčištěných místností, na dvou místech ke konci hry dojde i na nekonečný respawn. Spolubojovníci (kteří se ve hře naštěstí nevyskytují příliš často) dělají často všechno proto, aby je nepřítel odstřelil, čímž samozřejmě končí hra. O nereagující či absurdně reagující UI již byla řeč, týká se opět i spolubojovníků.

Neuro je v zásadě typickým zástupcem východních FPS. Výborné nápady a skvělá atmoféra, zazděná zpracováním samotných přestřelek (je ovšem třeba říci, že ve skupině russian-like FPS patří Neuro rozhodně k těm povedenějším). Hru je navíc neskutečný problém rozchodit téměř na jakékoli konfiguraci.