Komentáře

Tato hra v době svého vydání vzbudila vlnu kritiky a získala štítek špatné hry, co si vytírá zadnici s dědictvím série Need for Speed. Dnes s odstupem času hráči hodnotí hru střídměji a berou ji jako vesměs pozitivní. Mám to štěstí, že jsem si hru poprvé koupil a zahrál na konzoli až v r. 2021, takže jsem ji vnímám jalo stand-alone titul a z toho se odvíjel i můj herní zážitek.

Po několika hodinách hraní jsem si hru velmi oblíbil, především pro svoji blízkost k Burnoutu Paradise. Je tu vše, co mě na posledních Burnoutech bavilo; průzkum otevřeného světa, billboardy a brány a samozřejmě závody včetně takedownů. Naopak se ubrala deformace vozidel. Jádro hry je však stejné; tím mám na mysli skvělou arkádovou hratelnost a ovladatelnost všech vozů. Je jedno, jaký vůz řídíte; pokaždé poznáte, že jste přesedli do nového vozu, který se řídí odlišně od toho předchozího. Někdy je rozdíl jen drobný, někdy zase markantní. Právě pocit z jízdy a ovladatelnost je alfou a omegou každé závodní hry, Most Wanted ‘12 nevyjímaje. Kdyby hra neměla tak zábavné ovládání, rozhodně bych ji nehodnotil tak vysoko. Hru jsem si později rozšířil o všechna vydaná DLC.

Než se začnu více rozepisovat, je na místě - pro nás, hráče – udělat si rebrand hry. Vzhledem k výše popsanému faktu si myslím, že by se hra měla jmenovat Burnout Fairhaven. Hra totiž krom policejních honiček a open world layoutu (skládající se z dálnice protkávající celou mapu) nemá s původními Most Wantedy ‘05 nic společného. Původní titul mám taky moc rád, tehdy se hra vývojářům z Black Boxu opravdu povedla. Byl to vrchol jejich práce a a od té doby to s nimi šlo pomalu z kopce.

Nicméně, zpátky k recenzované hře. První, co mi vytane na mysli, když si vybavím Burnout Fairhaven, je výrazná inovace. Vývojáři v Criterionu dostali od svých vlastníků vskutku šibeniční termín dokončení rozdělaného projektu (viz sekce zajímavosti) a tak se rozhodli pustit uzdu své představivosti a otevřeli múze brány dokořán. Výsledkem je nová odemykací mechanika automobilů, kde stačí auto najít na mapě a tím je auto vaše. Ve spojitosti s tím, že ve hře nemáte peníze, ale body, pozbylo smyslu mít na mapě garáže. Veškeré hraní se tak odehrává ingame a vše si naklikáváte z rychlého menu zvané EasyDrive. Modifikace vozů ve hře ale zůstaly, jen si je musíte ke každému vozu vyjezdit přes závody. To je dobrý motivační faktor, jak si postupně se všemi auty zahrát. Řeči o tom, jak modifikace nemají na jednotlivé vozy vliv, nejsou založeny na pravdě. Každé auto lze upravit na váš oblíbený způsob hraní; já jsem si vždy nejdříve vyjezdil nitro, krátké převody, aerodynamickou karoserii, odlehčený podvozek a okruhové pneumatiky. Poté jsem ještě sáhl po powershot nitru a eventuálně po driftovacích pneumatikách, abych dojezdil zbytek eventů u každého vozu.

A co je cílem hry? Porazit všechny rivaly na Blacklistu. Po poražení posledního bosse na vás čekají závěřečné titulky a máte tak oficiálně dohráno. Jediné, co vás od splnění tohoto cíle drží, jsou milníky ke každému soupeři. Každý je jinak bodově naceněn a je jen na vás, jak body získáte. Jestli to bude proháněním se v otevřeném světě a hledáním billboardů a bran, policejními honičkami nebo plněním závodních eventů, volba je čistě na vás.

Když jsme u těch eventů; líbí se mi, jak se umělecký ředitel vyřádil s ingame intry k závodům. Některé opravdu vypadají, jako by je navrhl někdo během drogového tripu, nicméně musím uznat, že jsou velmi neotřelé a poutavé; jejich uměleckost z nich opravdu číší. S tím jde ruku v ruce pěkná grafika, která za ty roky vůbec nezestárla. Je pěkná i na Xboxu 360, na které jsem hru dohrál. Pro případné zájemce však doporučuji počítačovou verzi na Steamu, neboť ta běží v češtině, ve větším rozlišení a především ve vyšším frameratu. Na konzoli jsem byl rád, že jsem dosahoval 30 FPS, často s poklesy kolem 20-25 FPS, nicméně na počítači hra jede plynulých 60 FPS. S tím souvisí i parádní soundtrack, ve kterém si každý vybere, co mu je po chuti. A co ne, dá se snadno přeskočit jedním stiskem tlačítka. Dále ozvučení každého vozu je slast pro uši a co vůz, to originální zvuk motoru.

Hra má ale také svá negativa. Mezi ně se řadí nedostatečné ohraničení závodních tratí, ze kterých snadno sjedete do ulic města, protože tratě jsou zobrazeny především na minimapě a jen sem tam šipkami v ulicích města. Občas se vám tak stane, že musíte otočit auto přes ruční brzdu a jet cvalem zpátky, protože jste minuli checkpoint. Mimochodem, právě otočná minimapa bylo výrazné vylepšení nad Paradisy, co měli minimapu jen statickou. Dále chybí takedown záběry na demolující se soupeře, ale mechanika ve hře naštěstí zůstala. Hru jsem odehrál jen v singlepayeru a vám ostatním doporučuji si v singlu vyjezdit jen ty auta, co máte rádi. Po zajetí všech závodů u 10-15 aut postupně hra omrzí a začne vás nudit. Já jsem to v půlce car listu prozatím vzdal a po 40 hodinách jsem hru uložil zpět do poličky. Určitě se ke hře později vrátím (už kvůli achievementům, co mi chybí), ale je dobré si včas uvědomit, že vás hraní už nebaví a odložit hru na později, než hru dohrát na sílu a pokazit si tak herní zážitek.

Burnout Fairhaven byl labutí písní celého Criterionu, který nedlouho poté byl výrazně zmenšen a dosud criterionští vývojáři byli přesunuti pod Ghost Games. Vedení Criterionu se následně rozhodlo podat si výpovědi a tak studio fakticky skončilo. Ještě jednou se Criterion po letech vytasil s dílem Unbound, jenže i ten schytal výraznou kritiku a tak bylo studio, po posledním hurá, začleněno mezi Battlefield Studios. Vývoj dalších her v sérii NFS byl mezitím pozastaven.

Je na místě si nalít čistého vína a přiznat si, že komunita kolem herní série NFS je za posledních více jak patnáct let výrazně toxická a pokaždé, kdy vyjde nový díl, je zaděláno na průšvih; každý se do hry negativně trefuje a považuje jí za to nejhorší, co kdy v herní sérii NFS vyšlo a je jedno, jestli hra je v jádru dobrá nebo ne. Těmto soudům neunikla ani tato hra. Takového přístupu je mi líto a rád bych to svou měrou tuhle toxicitu zmírnil. I proto jsem se rozhodl k této hře písemně vyjádřit. Criterionu se povedlo uplést z ničeho bič, co nejen vesele práská, ale taky se dobře hraje.