Komentáře

V rámci Master Collection Vol. 2 jsme se konečně dočkali chybějícího článku v Big Bossově příběhu, bez kterého se v The Phantom Pain (a předcházejícím minidíle) můžete hodně ztratit. Je přitom zajímavé, že velká část mechanik z pětky má původ právě z titulu na PSP. Podobně jako u série Kingdom Hearts ale ani zde nehraje roli, na které platformě titul vyšel. Je to konzole? Handheld? To je úplně fuk, všechno jsou to tituly v rámci hlavní ságy.

Příběhově nám titul odstartovává velkou linku s nasazením umělé inteligence v rámci válečné mašinerie, s níž pracovaly další díly ze "současnosti". Krásně tu vidíme, jak vše začalo už v sedmdesátých letech a nečekaně to bylo napojené i na několikátý pokus o stvoření Metal Gearu. Když se nad dějem člověk jinak zamyslí, dojde mu, jak si s ním vypravěč vlastně hraje. Celou dobu sledujeme vznik velkého padoucha, ale titul nás staví do role, že jsme hrdinou, který je celou dobu v právu (což neznamená, že nebojujeme zase proti jiným padouchům).

Obecně dějová linka úplně nenadchne ani neurazí a spíše je to opravdu chybějící článek pro přerod postavy Big Bosse. Jak je u japonských her ale často zvykem (a Kojima to zopakoval i v pětce), hra po titulkách nekončí a hráče čeká dlouhý endgame, kdy rutinu střídá občas nový hlavní úkol, až se dopracujete k "true endingu". V tomhle případě to bylo trochu otravné. Všechny mise v pátém aktu byly jen o tom, že vám nejmenovaný padouch sedmkrát uteče z vaší cely a vy ho musíte vždy znovu chytnout. Závěrečná mise s boss fightem a následným vyzněním je ale opravdu skvělá, jen se k ní musíte protrápit hromadou grindu a hide-and-seek misemi.

Při převodu na PC hra funguje po gameplayové stránce více než dobře. Ovládání je (jak je u celé série typické) stále konzolové, ale vše je přirozeně překlopené na kombinaci klávesnice a myši. V úvodní cutscéně jsem měl při dešti pár propadů FPS, ale v dalších updatech to Konami snad již vyřeší. Ať už hlavní nebo vedlejší mise mají jinak variabilní náplň a sami se navíc můžete rozhodnout pro stealth nebo akční postup (pokud to přímo hra nevyžaduje nebo nejdete po konkrétním hodnocení).

Zatímco u jiných dílů jsem si vždy na boss fighty trochu stěžoval, tady mi přišly podstatně lepší. Možná je to i tím, že nejde o podivné boje, kdy musíme přijít vždy na jinou neobvyklou mechaniku, která je vyřeší, ale jde o plnohodnotné bitvy s obřími roboty.

Kde hra malinko selhává jsou cutscény. Na jednu stranu lze namítat, že se jedná o titul pro PSP... ale zmínil jsem tu i sérii Kingdom Hearts, jejíž titul Birth by Sleep obsahoval značné množství ať už předrenderovaných scén nebo udělaných v herním enginu. Tady se Kojima spoléhal na komiksové výjevy, které jsou místy statické a jindy vás přímo vtáhnou do akce skrze QTE eventy. Pár in game cutscén hra sice taky nabízí, ale je jich opravdu velké minimum. Kaze, Paz nebo Hueyho tak uvidíte de facto minimálně.

Popravdě jsem nyní dost zvědavý, který díl přijde na řadu, co se remaků týče. Pokud Konami pojede v rámci chronologie světa, dávaly by smysl Portable Ops a Peace Walker, kdy mohou využít i spoustu assetů z Delty... nebo se vrhnou na předělávku prvních dvou Solidů, potažmo starých 2D titulů. Ať už to bude, jak chce, série si mě v letošním roce zaháčkovala a já budu s napětím očekávat, co si pro nás studio v nadcházejících letech nachystalo. A teď hurá na Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots, které je konečně venku z PS3 pekla.