Komentáře

Mám za sebou druhý průchod hrou a jsem tak plný dojmů, že napsat komentář musím buď teď nebo nikdy. Znáte ten pocit? Já ho kupodivu už nějakou dobu neměl, tak jdeme na to!

Na novou Mafii jsem se těšil, ale rozhodně ne tak, že bych hltal každou novinku a nové video - docela jsem se obával zasazení a toho, že bez mrakodrapů, swingu a Tommygunu to prostě nemůže být Mafia. Dva dny před vydáním ale láska ke značce zažila znovuvzplanutí a nešlo jinak, než si Domovinu předobjednat a hned v den vydání se pustit do hraní.

Nevím, čím to bylo, ale první tři mise jsem měl ze hry docela smíšené pocity, moc se toho nedělo a začal ve mě hlodat pomyslný červ pochybností. Mimochodem podobný dojem jsem měl z KCD 2, kde ale počáteční "nedůvěra" trvala o "něco" déle, což je vzhledem k nesrovnatelnému rozsahu ale pochopitelné. Avšak pozor - vlastně i stará dobrá původní Mafia měla úvod velmi, velmi rozvláčný a děj se skutečně rozjel až misí Radši si zvykej. Takže vlastně dobrý :-) Čtvrtá mise, s onou romantickou vyjížďkou s Isabellou, přinesla onen očekávaný "bod zlomu" a hra si mě definitivně získala, do konce hry už to byla jedna velká mafiánská jízda.

Paradoxně právě jízdy jako takové bylo v tomto díle nejméně, herní svět není nikterak rozlehlý, ale právě o to více si cestování užijete - jen tak totiž neomrzí. Primitivní herky jsou v tomto časovém období ještě velmi špatně ovladatelné, ale s ovládáním se v pohodě sžijete, a kdyby ne, jsou tu koně, které mají své kouzlo a myslím, že hodně z nás je i volilo raději, protože k prostředí Sicílie tak nějak více pasují. Stejně tak se sžijete se starými zbraněmi, které jsou nepřesné, neúčinné, šíleně kopou, ale střelbu z nich jsem si maximálně užíval a byla to velmi příjemná změna! Samotná hra je na nižší obtížnost příjemně jednoduchá, což ale u příběhové hry rozhodně vítám. Jediný výraznější zápor celého titulu pro mě zůstávají ony slavné/neslavné souboje na nože... poprvé mě to bavilo, podruhé také, potřetí jakž takž, ale po cca desáté už fakt ne. Naštěstí na ovladači jsou poměrně snadné a zbytek hry je tak skvělý, že pro mě nepředstavovaly zásadní problém.

Zpracování Sicílie je přenádherné. Ona menší rozloha je rozhodně kladem, nikoliv záporem, protože myslím, že obrovských světů si v posledních letech užíváme až moc. Vymodelování světa je skutečně nadmíru povedené, má svůj styl, dokáže být depresivně šedý i hrát všemi barvami (takový východ slunce...) a ano, San Celeste se rozhodně nemůže pyšnit nějakou větší interaktivitou, ale svůj účel plní a osobně nevidím vůbec problém - v misích, kde jej navštívíte, vypadá skvěle a koneckonců i předchozí díly s prostředím zacházely podobně. A až uvidíte v plné kráse náměstí plné stánků, trhovců a různorodého zboží, hroznů, citronů a pomerančů, bude vám prázdnost města mimo mise víceméně ukradená. Grafika je pěkná, úplná špička současné technologie to sice není, ale celkově jsem naprosto spokojen. Jinak hrál jsem na PS5 Pro, přičemž první průchod byl v režimu Výkonu a druhý průchod v režimu Kvality s odemčeným frameratem a VRR, kde hra dosahovala běžně 50-70 FPS a vizuální prezentace byla o mnoho hezčí, především ve stínování. Občasné framedropy se vyskytovaly, ale u druhého průchodu s aktuálním patchem jsem jich zaznamenal kupodivu mnohem méně a obecně k technické stránce nemám přílišných námitek. Bugy ani pády jsem nezaznamenal, jen jednou mi přes dolní část obrazovky blikal zelený pruh, ale restart hry problém ihned vyřešil.

Příběh se ve zmiňované čtvrté misi rozjede a jen tak nezastaví, takže na nějaké courání po světě nebudete mít moc času, osobně jsem třeba na mapu kouknul sotva třikrát za celou hru, tohle mě ale absolutně nevadilo, protože příběh mě strhnul natolik, že bych nějaké vedlejší úkoly plnil spíše s nechutí :-) Ony tu ale částečně jsou, v rámci misí máte mnohdy možnost volitelně za někým dojít nebo s někým promluvit, což samozřejmě leckdy přinese kýžené rozšíření příběhu.

A příběhu jsem se vlastně bál nejvíc a úplně zbytečně. Nabízí všechno, co bych od Mafie čekal, tentokrát však mnohem více v osobní rovině. Enzo je totiž skutečně jen mladík, který chce žít normální život s dívkou, kterou miluje, a postupný rostoucí vliv v rodině mu přináší všechno - jen ne to, co skutečně chce. Ke konci hry samozřejmě dojde k tradičnímu posrání všeho, ale narozdíl od minulých dílů v tom byl dle mého názoru nejvíce nevinně. Skutečně: zatímco Tommy a Vito spadli do průšvihu kvůli touze po penězích, Enzo chtěl jen tu Isabellu a kdyby Don nebyl úplný debil, nemuselo to tak dopadnout. Ke konci hry měl Enzo již velice slušné postavení a nastalá jatka byla naprosto zbytečná. Nicméně taková byla doba a rozhodně si myslím, že situace, do nichž se postavy dostaly, byly velice autentické. Na samotný závěr jsem slyšel různé názory, velmi kritické i velmi pochvalné a za mě byl naprosto, naprosto super. Bez spoileru, Domovina má jeden z nejlepších konců, jaký jsem kdy měl tu čest u hry zažít! V momentě, kdy Isabella spatří Empire Bay, rozběhnou se závěrečné titulky a zazní sicilská megapecka Cummari Nina, Cummari Vicenza ve stylovém hudebním podání, jsem se jen ztěží mohl ubránit emocím a zároveň hřejivému pocitu, že série získala další plnohodnotný díl a opětovné pozlacení jména Mafia. Jak jste asi pochopili, hodně se zde jede romantická linka, která je ale překvapivě naprosto funkční, není trapná, není blbá, není naivní a - pozor - je dobře napsaná, zároveň ale není nijak upozaděné dění okolo rodin Torrisi a Spadaro, jemuž dle mého názoru nechybí vůbec nic.

Všemu nasazují korunu herecké výkony českého dabingu, který je, a nebojím se to slovo použít: DOKONALÝ. Herecké obsazení sice nehýří známými jmény, máme tu spoustu nováčků, ale všichni byli naprosto skvělí. Oskar Hes zpočátku skutečně zní jako nesmělý mladík z dolů, ale postupně nabude sebevědomí, aby ke konci hry zněl jako štvanec, co se svou milovanou snaží zachránit ze všech sil a jenž se snaží ze všudypřítomné smrti dostat za každou cenu. Ondřej Kokorský a Martin Donutil coby parťáci Cesare a Luca zdárně sekundují, Nikola Heinzlová jako Isabella je rozhodně jedna z nejlepších dabérek nové generace, ale Jakub Saic... to je král. Nikdy by mě nenapadlo, že to někdy řeknu, většinou jsem ho slýchával v rolích sympatických maníků, ale Dona Torrisiho zvládnul mistrně a když nasadil svůj pomalý vážný tón, reálně jsem z něj měl velmi nepříjemný pocit, což berte jako uznání nejvyššího stupně. Ani ostatní však nijak nezaostávají a oceňuji i narozdíl od remaku jedničky kvalitní zvuk samotného dabingu. Zvuky samotné ponechám asi bez komentáře, jsou plně na úrovní moderní áčkové hry, zastavím se ale u hudby, se kterou si Brian Transeau opravdu vyhrál a mnohé motivy mi znějí v hlavně doteď. Výběr dobových songů je pak na jedničku s hvězdičkou.

Z nové Mafie se tedy pro mě vyklubalo překvapení roku a především opravdu skvělá hra, která sice asi neuspokojí ty, kteří touží po obřím openworldu a stovkách hodin hraní, pro milovníky lineárních filmových her s rozumnou herní dobou se však jedná o naprostou povinnost, hru, jejíž koupí v žádném případě nebudou litovat. NIc není dokonalé, nedostatky se tu najdou, ať už v podobě pomalejšího rozjezdu nebo soubojů na nože, ale nedostatky se našly i u ostatních dílů této série. Druhý průchod jsem si užil ještě více než první a už teď jde pro mě o kultovní hru, srdcovku, ke které se budu pravidelně s chutí vracet. Mimochodem - mise odehrávající se v Opeře je společně s Výletem do přírody asi nejatmosféričtější mise celé série.